Ucítila jsem na sobě něčí objetí. Robert se ke mě snížil a políbil mě do vlasů. „Bude dobře, uvidíš." Na jeho pomoc jsem se mohla vždycky spolehnout. Byl to můj nejmilovanější bráška. „Mám tě ráda." Řekla jsem tlumeným hlasem a otočila se na něho. Hluboce se mi díval do očí. Bylo už šero, ale já viděla jak se mu kutálí slza po tváři. „Jsem rád, že tě mám." Zašeptal a více se ke mě přitulil.
Robert:
Ten pohled na její ubrečený obličej mě neudržel. Musel jsem pustit slzu na svobodu. Ničilo mě, že jí Chris zlomil srdce a já ho nemohl dát zpátky dohromady. Cítil jsem k ní něco víc a nešlo to odbourat. Prostě jsem ji miloval.
Amy:
Vzal mě do náruče a odnesl do domu. Chytla jsem se jeho krku a schoulila se do klubíčka, aby mi nikdo neviděl do obličeje. Mnohem víc mě ranilo to, že Chrisovi šlo jenom o jedno. Vyspat se se mnou. To na tom bolelo nejvíc. Robert mě nesl rovnou do postele, kde mě položil a lehl si vedle mě. Já se k němu beze slov přitulila a užívala si pocitu, že mám vedle sebe osobu, která mě má ráda. „Amy? Mám donést něco k jídlu?" Starostlivě se optal a já se napřímila. Souhlasně jsem kývala hlavou a Robert se usmíval. Skulil se z postele a odešel. Bylo mi lépe. Už jsem na něho nechtěla myslet. Bylo mi jasné, že ho ve škole budu dál potkávat, ale nedělá mi problém ho ignorovat. Někdo zaťukal na dveře a já pochopila, že chce Robert otevřít. Vyskočila jsem z postele, otevřela dveře a vzala mu jeden talíř z ruky. Byl plný zeleniny. Usadili jsme se ke stolu a já pohlédla na zeleninu. „Nic víc?" Robert se zasmál a vytvořil z paprik a okurek usmívajícího se smajlíka. Připojila jsem se a sestavila písmena našich počátečních jmen. Robert k tomu přidělal srdíčko a hluboce se mi podíval do očí. Jeho ruka se začala zvedat k mému obličeji. Zavřela jsem oči a on mě pohladil po tváři. Bylo to jako ve snu, ze kterého jsem se nechtěla probudit.
