Ráno, když jsem se probudila, tak byl Robert pryč. Nevěděla jsem, co to včera mělo znamenat. Vím, že to nebylo nic hrozného, ale tohle opravdu ještě nikdy neudělal. Myslela jsem, že se ho na to zeptám, ale když jsem vstala z postele a šla se podívat k němu do pokoje, nebyl tam. Šla jsem si tedy udělat ranní hygienu a potom jsem se převlékla. Vzala jsem si na sebe šaty, které už měly lehký podzimní nádech. „Ahojte všichni." Zvolala jsem, jen co jsem přišla dolů. „Ahoj zlatíčko." Odpověděla mamka a táta mi jenom zamával, protože už odcházel do práce. „Mami, kde je Robert?" Začala jsem být nervózní. Robert mi každé ráno připravoval snídani a nikdy se nestalo, že bych si ji musela připravovat sama. „Asi před čtvrt hodinou odjel. Neřekl nám ale kam. Co si dáš k snídani?" „Něco si najdu, už můžeš jít. Zvládnu to. Pojedu autobusem." Řekla jsem sice smutným hlasem, ale pokusila jsem se o úsměv. „Dobře. Tak měj hezký den a odpoledne. Pa." Volala na mě ode dveří. „Ahoj." Řekla jsem potichu. K snídani jsem si udělala čaj a vzala si rohlík. Neměla jsem ani chuť k jídlu. Co mi to ten Robert jenom dělá. Takhle se vypařit a nic mi o tom neříct. Nevěděla jsem jestli jsem ho včera něčím nenaštvala. Každopádně se mi to nelíbí. Nasnídala jsem se, vzala si kabelku a vydala se na zastávku. Furt mi to vrtalo hlavou. Nemohla jsem přijít na nějaký rozumný důvod, proč by odjížděl. Nechám to být. Třeba se odpoledne vrátí...třeba... Přišla jsem na zastávku a stál tam nějaký kluk. Jakmile jsem ale přišla blíž, poznala jsem ho. Byl to Chris. Měl v uších sluchátka, takže mě neslyšel přicházet. Stoupla jsem si kousek dál a jenom čekala, než přijede autobus. „Jé ahoj Amy." Vykřikl najednou. „Ahoj." Odpověděla jsem a usmála se. On už na mě zase koukal, jako první den. Myslím, že byl úplně mimo. Vduchu jsem se zasmála, protože vypadal komicky, ale roztomile. „Ty jezdíš busem?" Zeptal se mě. „Nene. Jenom dneska mi nevyšel odvoz, tak jsem musela." Jakmile jsem to dořekla, okamžitě jsem si vzpomněla na Roberta. Co asi teď dělá, kde asi je. Naštěstí přijel autobus, který mě vytrhl z přemýšlení. Chris mě nechal, jako pravý gentleman, jít první. Poděkovala jsem mu a postupovala do autobusu. Sedla jsem si na sedačku vzadu k okýnku. Chris si sedl vedle mě a batoh si dal pod nohy. „Hele Amy, nechtěla by jsi jít někdy ven?" Vybalil na mě bez jediného zaváhání. Trochu se mi zastavil dech, protože takhle suverénního jsem si ho nepředstavovala. „Proč ne. Co dneska odpoledne? Můžeme jít třeba do kina." Odpověděla jsem mu velmi rychle a byla ráda za jeho nabídku. Pochopila jsem, že s Robertem dnešní odpoledne asi trávit nebudu. A navíc jsem v kině nebyla sto let. „Fajn. Těším se." Usmál se na mě a pohodlně se usadil.
Ahojte.😄Je tady 6 díl a já bych od vás ráda slyšela nějaké ohlasy, jestli mám pokračovat dál.💋
