Strach jménem láska

1. kapitola

Přišel jsem domů. Vyzul jsem si boty a zamířil do kuchyně. Měl jsem hrozný hlad. Udělal jsem si jen toasty, protože jsem na velkou večeři neměl náladu a ani energii. Po dnešku jsem byl tak unavený, že bych usnul, i kdyby mě mučili. Dojedl jsem, šel si lehnout a skoro okamžitě usnul.
......................................................
Tma, všude jen tma. Ani kousek světla. Nikde nikdo. Dostal jsem strach a rozběhl se někam do temnoty. Neviděl jsem si ani na špičku nosu. Najednou jsem o něco zakopl. Podíval jsem se, co to bylo a překvapivě jsem  to uviděl. Nevím odkud se to světlo vzalo, ale přál jsem si, aby zmizelo. Přede mnou ležela mrtvola a nad ní stál nějaký muž. Měl statnou postavu, černé vlasy a... červené oči? A z pusy mu trčeli špičáky! Podíval jsem se na něj a znovu na mrtvolu. Teprve teď jsem si všiml kousance na krku. Než jsem stihl výkřiknout, neznámý muž mě chytil pod krkem a začal mě škrtit. Kolem mě se opět rozprostřela tma a já se probudil. Celý rozklepaný jsem se posadil a ještě nějakou chvíli uklidňoval svůj dech. Když jsem se konečně vzpamatoval, vstal jsem a šel se obléknout. Hodil jsem na sebe bílé tričko a černé kalhoty. Potom jsem šel spáchat i hygienu. Když jsem se dostatečně vyparádil, rozhodl jsem se že zajdu nakoupit. Už bylo na čase.  Doma jsem měl jen starý chleba, trochu šunky, cereálie, sýr a pár vajec. Vzal jsem ze stolu mobil a klíče a vyrazil ven. Bylo krásné slunečné počasí. Jen sem tam jsem zahlédl nějaký mráček. Po ulici se procházeli lidé. Většinu jsem neznal, ale s pár lidmi jsem se do řeči na chvíli dal. Byli to konverzace typu: "Ahoj! Jak se máš?  Co děláš?  Kam jdeš?", prostě otázky na které se lidé ptali jen ze slušnosti a ne, aby se něco dozvěděli. Konečně jsem dorazil do obchodu. Najednou mě ale polil studený pot a dostal jsem strach. Nechápal jsem, co se to se mnou děje,  a tak jsem ty pocity rychle odehnal. "Co to se mnou je?" Říkal jsem si v duchu. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek,  že jsem do někoho narazil. "Omlouvám se. Nechtěl jsem do vás narazit." Začal jsem se omlouvat. "To je v pořádku.  Nic se nestalo." Promluvila na mě osoba, do které jsem narazil. Po hlase jsem poznal, že jde o muže. Vzhlédl jsem a zatajil dech. Byl nádherný.  Černé vlasy mu splývaly podél obličeje a dokonale kontrastovaly s azurově modrýma očima. Pohled mi sklouzl na jeho vysportované tělo a pocítil jsem nutkání ho pohladit po jeho svalech a prozkoumat každičký kousek jeho kůže. Trochu se uchechtl a já si uvědomil co dělám a na co myslím. Prudce jsem se zvedl a odkráčel pryč. "Vážně,  co to se mnou je? Já přece nejsem gay." Hlavou se mi kutálelo tolik myšlenek, až mě z toho ta hlava rozbolela. Rychle jsem nakoupil a vyběhl z obchodu. Potřeboval jsem si pročistit hlavu, a tak jsem šel domů přes temné uličky, kde nebylo tolik lidí, jen sem tam nějaký bezdomovec. Zahnul jsem za roh a zůstal stát jako přikovaný. To co jsem uviděl, mi vyrazilo dech.