Nucená láska

2.kapitola

Den svatby:

Doopravdy jsem si myslela, že to matka zruší a budeme dělat že se nikdy nic nestalo. Zmýlila jsem se. Před týdnem sem začaly chodit známé švadleny na ušití mých svatebních šatů a kadeřnice na vymyšlení účesu. Proplakala jsem noci a nejednou chtěla utéct z domu, jenže matka mě hlídala jak jestřáb svou kořist. Zamykala hlavní i únikové dveře a klíče schovávala neznámo kam. Nejednou jsem otevřela okno a přehodila nohy přes parapet a ona už stála za mnou a táhla mě zpátky do domu. Bylo to jako vězení. Každý den mi pořád opakovala, abych nebyla hloupá a na ten sňatek přistoupila. Nepřistoupila, ale stejně teď stojím v těch nejkrásnějších svatebních šatech co jsem kdy viděla před obrovským zrcadlem u mne v pokoji. Krajkový vršek s výstřihem od ramen a dlouhými krajkovými rukávy. V pase byl tenký bílý pásek, který mi dělal štíhlejší pas a rovná dlouhá bílá sukně z lehké látky, která každým mým krokem vlála. Své blonďaté vlasy jsem měla ošetřené různými kondicionéry a tak vypadali lépe než kdy před tím. Vlasy byli nakulmované a spletené do složitého drdolu. Jako doplňky obrovské nádherné stříbrné náušnice a stříbrný náramek.
V tom někdo zaťukal na dveře.

"Dále," řekla jsem a dovnitř nakoukla má matka. Rozzářili se jí oči když si mě prohlížela. Na sobě měla modré šaty s kloboukem, takže zakrýval její krátké černé vlasy.

"Vypadáš nádherně," chytla mě za ruku a zatočila mnou. "Jsem ráda že si na to přistoupila."

"Nepřistoupila. Ty si mě donutila."

"Jednou mi poděkuješ."

"Nápodobně," odsekla jsem a tím schytala její naštvaný výraz. Já se jen vítězně usmála. Obula jsem si boty na podpatku s vysokou platformou a matka mě odvedla z pokoje.
Na tento den se těší každá žena. Jak ji odvede otec k oltáři, vezme si svého milovaného a budou spolu šťastně žít. Jenže já z toho nic mít nebudu. Jsem jen pojistka jejich smlouvy, kdyby se něco stalo.
Sešli jsme schody a prošli dveřmi ven, kde stála bílá dlouhá limuzína. Nasedla jsem dovnitř a matka po mně. Klepaly se mi ruce a zvedal žaludek i když toho chlapa znám. Jmenuje se Stephan Smith. Je mu kolem třiceti let a je i celkem pohledný. Nemůžu uvěřit že si ho beru. Ještě ke všemu nedobrovolně.
Po očku jsem koukla na matku která se uculovala jak malé dítě o vánocích. Chtělo se mi plakat. Takhle mě prodat.
Když limuzína zastavila začal se mi ještě víc svírat žaludek. Matka vystoupila z auta a po ní i já. Podívala jsem se na počasí, které mi nepřálo. Svítílo slunce a to se mi nelíbilo. Vešli jsme do kostela, kde bylo chladněji než venku. Dveře dovnitř byli zavřené, ale i tak mi bylo jasné kolik tam je lidí.

"Zlato. Udělala si správnou věc," řekla mi matka a upravila mi šaty. "Jsem ráda, že si mě poslechla," usmála se a objala mně. Nevěděla jsem co říct. Pak otevřela dveře a zalezla dovnitř. Stála jsem tam tedy sama a stále jsem měla nutkání se otočit a utéct, jenže co by bylo potom? Skrývání se někde nebo žít s matkou někde na ulici. Vezmu si ho a budu si dělat co chci!
Začala hrát hudba a a těžké dvoukřídlé dveře se otevřely. Váhavým krokem jsem vyrazila po červeném koberci k oltáři. Je tady hodně lidí a také novináři a fotografové. Pak jsem se otočila k oltáři a uviděl jsem ho. Vypadal úžasně. Ve společenském obleku se mile usmíval a já se mohla v jeho modrých očích utopit. Hnědé vlasy měl lehce sčesané dozadu, takže to vypadalo přirozeně. Chytl mě za ruku a pomohl vyšlapat dva schůdky. Postavila jsem se před faráře, který začal odříkávat svou řeč. Čekala jsem, kdy bude to, jak se mě zeptají jestli si ho beru a on mě, jenže to nepřišlo. Ty si vyčůraná matinko, pomyslela jsem si a po očku koukla na svoji svědkyni. Je to moje nejlepší kamarádka Willy. Mám ji moc ráda a můžu ji říct všechno. Bylo vidět jak obdivuje mého manžela. Zaregistrovala jsem větu od faráře, že mě smí políbit a pak jsem cítila jeho rty na těch mých. Byli tak hebké, dokonalé. Nemohla jsem se jich nabažit a když se odtáhl v duchu jsem si zanadávala. Soustřeď se! Okřikla jsem se ale stejně jsem na náš polibek stále myslela.
Všichni lidé začali tleskat a blahopřát. Willy mi vlítla kolem krku radostí a já málem ztratila rovnováhu. Vedle mne si Stephan odkašlal. Willy mě tedy pustila a stydlivě sklopila hlavu k zemi. I přes její kudrnaté zrzavé vlasy jsem viděla jak se červená. Stephan mě chytl za ruku a táhl uličkou pryč. Matka šla za námi a Willy ještě za ní.
Venku stáli lidi kteří na nás házeli květy suché růže dokud jsme nezalezli do limuzíny, která nás má odvézt na hostinu. Byla jsem hodně nervózní z jeho blízkosti, ale budu si muset zvyknout.