Ona

~12~

Už jsme seděly v letadle. Letušky opět dělaly instruktážní ukázku a Eli se pomalu začínala připravovat na let.
"Zvládneš to?" Chytila jsem jí za ruku.
"Jooo snad joo." Začala rychle dýchat.
"Přejeme příjemný let." Letušky odcházely zpět kamsi na konec letadla a letadlo se mezi tím rozjelo na vzletové dráze a odlepilo se od země. Cítila jsem jen jak mi Ell drtí ruku. Pomalu jsme se na ní podívala. Oči měla opět pevně zavřené a měla sevřené rty. Dýchala opravdu rychle. Začala jsem jí utěšovat. 

"Beth... vždyť to nic není." Pohladila jsem jí. "Podívej se ven. To je nádhera." Eli na mě podívala s výrazem 'jako vážně?'. Beth jsem jí totiž moc často neříkala. Jen při našich chvilkách. Chtěla jsem aby se uvolnila a myslela na něco pěkného.
"Rosie... já se bojím."
"Vždyť už jsi to zažila. Víš, že to nic není."
"Ne... Já se bojím toho co bude doma."
"Cože?" Podívala jsem se na ní.
"Náš život v Anglii stojí za nic. Nechodíme ven a ani nemáme žádné kamarády. Moje vlastní matka nás obě nenávidí a už se ani nevídám s bráchou. Jsme jen zalezlé někde spolu a nic neděláme. Tohle všechno, to co jsme zažily za posledních pět dní jsem nezažila za celý život..."
"Prosím. Už nic neříkej." Po tvářích mi stékali slzy. Nevěděla jsem co mám dělat. Eli měla pravdu... vše co řekla byla opět pravda.

Přistály jsme a šly jsme si rovnou pro svá zavazadla. Mezitím jsem zavolala tátovi aby pro nás přijel.
"Ahoooj!" Řekl táta radostně když zvedl telefon.
"Tak už jsme na letišti." Oznámila jsem.
"Beru holky a jedeme. Stavíme se pak společně na snídani." Zavěsil.
"Ach jooo..." vzdychla Ell.
"Copak zlato?"
"Neřeš." Odbyla mě. Byla smutná a nepříjemná... něco bylo špatně.

"ROSIE!!" Rozeběhla se ke mě s jekotem Kate.
"Ahoj zlatíčko!!" Vzala jsem jí do náruče.
"Konečně jste doma!" Chichotala se a objímala mě.
"Ahoj holky." Pozdravila klidně Grace a pohladila si bříško. Už byla v sedmém měsíci.
"Ahoj mamčo." Zasmála jsem se a objala jsem jí. Eli se s ní taky objala a pozdravila i mého tátu. Působila na mě u trošku lépe ale stále mi připadala nějaká zvláštní.

"Tak vyprávějte! Jsem celej natěšenej." Spustil táta hned jak jsme nastoupili do auta a on nastartoval.
Začala jsem vyprávět a Eli mě skoro při každé větě přerušovala a doplňovala mě o detaily na které jsem si nevzpomněla. Ostatní nás jen poslušně poslouchali.
"Tak to jste si to musely dobře užít." Zasmál se táta a začal zastavovat. Dojeli jsme totiž k sendvičové restauraci.

Po snídani jsem jely domů a ani jsme si nevybalily kufry a zalezly jsme rovnou do pokoje. Šly jsme obě k Eli.
"A co teď?" Zeptala se.
"To samé co do teď..."
"Stojí nám to za to?" Podívala se na mě. "A buď upřímná. Prosím."
"Stojí nám to za co?"
"Za to všechno... nevím. Už mě to prostě nebaví. Tenhle život mě nenaplňuje."
"A co od našeho života očekáváš?"
"Já nevím..." Eli si lehla a zavřela oči.
"Tak co děláš? S tímhle už nic neuděláme... za pár let se můžeme přestěhovat kam jen budeš chtít a můžeme začít znova. Jestli chceš."
"Nech mě spát. Prosím už mě nech."
"Co se s tebou děje?!"
"Jsem unavená."

Nechala jsem Eli spát a odešla jsem k sobě do pokoje. Lehla jsem si na postel a koukala jsem do stropu. Přemýšlela jsem. Co se děje s Eli? Řekl jí někdo něco? Miluje mě ještě vůbec?