Down the Devil's Road (CZ/en) Bucky FF

22_the song that never ends

Čas strávený s Jamesem účinkoval proti neklidu v mé mysli líp než cokoli jiného, co jsem v průběhu dne na její utišení zkusila. A to mě těšilo i děsilo zároveň.

Veškerá nervozita ze mě opadla, jen co jsme s Jamesem vyšli ze dveří a vyrazili směrem do centra. Jasně, měli jsme toho na vyříkání spoustu. Ale to bude dobré, proč by ne? Teď, když jsme svou náklonnost nemuseli před tím druhým skrývat, nebylo nic, o čem bysme spolu nemohli mluvit. Nic.

Šli jsme zavěšení jeden do druhého, povídali jsme si, ale vážnější věci jsme zatím nechávali stranou. Skoro, jako bysme uzavřeli nějakou vzájemnou dohodu. Řeč padla na Reevesovi, u kterých jsem bydlela, když jsme se poprvé potkali, na Steva a věnování kapitánova štítu Samovi.

Všechno bylo fajn, až na mý rozpuštěný vlasy, který si dělaly co chtěly. K zakrytí pomlácenýho ksichtu se hodily, ale prudilo mě, že se mi pořád někde pletly. Nepředpokládala jsem, že si na to dneska stihnu zvyknout. No. Furt lepší, než na sebe strhávat zbytečnou pozornost odhalenými modřinami, že?

Zatímco jsme se s Jamesem dobře bavili, náruživá Sára v mé hlavě si dlouho a zálibně prohlížela vlastnoručně vyrobené transparenty. Když sahala po ceduli s napisem „love", rozumná Sára ji pro jistotu přetáhla koštětem. Nezapomněla to doprovodit nevyžádaným hodnocením mého stavu: Jsi totálně, totálně ztracená, Sáro. – No, co naděláš.

–

„There was a boy,
a very strange enchanted boy.
They say he wandered very far,
very far, over land and sea.
A little shy and sad of eye
But very wise was he."

O pult z masivního dřeva, který lemoval jednu z delších stěn sklepního baru, se opíralo asi deset lidí. Další seděli naproti na židlích nebo lavicích u malých kulatých stolků.

„And then one day,
a magic day he passed my way."

Melancholická píseň vycházela z reproduktorů umístěných za zády obsluhy, která se do práce oblékla ve stylu čtyřicátých let. Nad nimi stála na policích asi stovka lahví s tvrdým alkoholem – skoro všechny načnuté.

„And while we spoke of many things,
fools and kings,
this he said to me:"

Kulaté lampy osvětlovaly celou místnost žlutým světlem. Některé visely od stropu, jiné – menší a podobně tvarované – stály rozestavěné sem tam na tmavém nábytku. Tohle místo rozhodně mělo své kouzlo.

„The greatest thing you'll ever learn
is just to love and be loved in return."

„Still don't wanna change your mind?" zajímalo Jamese po tom, co stihl pohledem postupně zkontrolovat okolí a všechny přítomné. Přisunul jednu z dřevěných židlí ke stolu v rohu nejdál od vchodu a uvolnil mi tak cestu k polstrované lavici. Nečekal na mou odpověď a posunkem mě vyzval, abych si tam sedla.

„The greatest thing you'll ever learn
is just to love and be loved in return."

„Are you trying to scare me out, sergeant Barnes?" měřila jsem si ho přísně – ale jen na oko. Nabídnuté místo jsem přijala.

„Are you usually scared by things like taking a seat?" zašklebil se. Mohla jsem jen hádat, jestli se tou kontra otázkou snažil skrýt rozpaky, nebo potěšení. Možná obojí.

„Just not used to to have someone to help me with it," přiznala jsem.

James se nervózně podrbal na zátylku. „So, people don't do that anymore, uh?"