Down the Devil's Road (CZ/en) Bucky FF

05_strange stares

Nevím, jestli jsem kdy potkala někoho, s kým by se mi jen po pár dnech vycházelo tak snadno, jako s Jamesem. Teda, jasně - jeden takovej člověk pro mě dřív existoval, jenže to jsem se tenkrát šeredně pletla, že?

Zdálo se, že z nějakého důvodu ani Jamesovi moje společnost nijak zvlášť nevadila. Když se na to dívám zpětně, nejde to popsat jinak, než že jsme jeden druhého v tom obrovském prázdném domě neustále vyhledávali.

Jeho klid, smysl pro humor a přístup, který k sobě samému zaujímal - to všechno mělo na mé nervy asi podobný účinek jako horké kakao, nebo toulání chladnou podzimní tmou. Tehdy jsem to tak nebrala, ale jeho přítomnost mě léčila. A dost možná to bylo vzájemné.

Vařili jsme spolu, jedli jsme spolu, trávili jsme spolu večery, povídali jsme si o tom, co kdo přečetl. Dokonce i když jsme jen seděli, každý v ruce knihu, bylo to příjemnější, než si číst o samotě.

Stal se po dlouhé době mým prvním spojencem, prvním parťákem. Toleroval moje nálady a já nedělala vědu z těch jeho. Netrvalo dlouho, než si přede mnou ze své minulosti začal - možná i trochu nemístně - utahovat. Někdy jsem nevěděla, jak na to reagovat. Sluší se tomu vůbec smát? Ale většinou jsem prostě najela na podobnou vlnu s ním.

Byl jednoduše zvláštní. Věc, která ho včera držela v šachu, byla náhle vtipem dne. Takže jsem se mimo jiné dozvěděla, že pár proher, několikrát vymytej mozek a protéza paže z člověka ještě nedělá lůzra století - i když on sám má samozřejmě v tomhle ohledu slušnej náskok. Jeho slova, ne moje.

Domluvili jsme se, že budeme naše filmové okupování obýváku držet jako pravidlo. Liché dny byly vyhrazené pro mé návrhy filmů, ty sudé zase pro ty Jamesovi. Z jeho strany šlo většinou o filmy, které už minimálně z půlky zmizely v propadlišti dějin a mě nepřestávalo překvapovat, jak staré filmy se dají na netu najít.

A tak jsme i druhý den spokojeně dlabali popcorn, sledovali televizi a hlasitě komentovali, cokoliv se nám zdálo přitažené za vlasy.

„This woman is definitely a drama queen. Oh, Sam, I am so tired, SO tired," parodovala jsem postavu na obrazovce a plácla jsem s sebou na gauč podobně teatrálně. Pak jsem se nadzvedla na lokty a sledovala, jak tenhle její výkon donutil jejího hereckého partnera se na ni vrhnout.

James se jen smál. „Definitely not the same bloody serious movie I remember! Who spoiled this? Someone had to secretly remade it. Back in my days it was the top of U.S. cinematography," bránil se pobaveně. Rozvaloval se v křesle a stejně jako včera seděl bokem a nohy měl přehozené přes opěrku.

„Pst!" Hodila jsem po něm první věcí, kterou jsem měla po ruce, a Jamesovi na hlavě přistála moje mikina. „I am actually watching this bloody serious movie."

„Sowy -"

-

„Wau, Wilmer sure knows how to stare," divil se James, zatímco já jsem se dusila smíchy. K tomu se nedalo nic říct. Byl to doslova král v zírání.

-

„That end was definitely something," prohlásila jsem po konci Maltézského sokola. Vážně. Ten zvrat na konci? Geniální.

„And the rest of it?" zajímal se James, když shodil nohy z opěrky, překřížil je do tureckého sedu a natáhl se pro sklenici s vodou, aby se napil.

„Not sure. Kind of funny. - Most of the time I was wonderin' who is with whom against who," smála jsem se. „But I think the characters didn't know either at some points, so good job, scriptwriter, I guess. The lighting was fantastic and Sam Spade was brilliantly chatty."