Down the Devil's Road (CZ/en) Bucky FF

04_home alone

Tak konečně. Sice jejich dům, ale můj hrad.

Teda náš: pubertální holky, která pro svou popudlivost ještě s nikým v centru nenavázala vztah, co by za něco stál, a Jamese - stoletého, hm... třicátníka? Do nedávna na útěku před vším a před všemi, který přišel o svou (už náhradní) mechanickou paží, o níž se ani neprosil.

Jenže s Jamesem, který celé dopoledne nevylezl z pokoje, jsem byla hradní paní já. Když mi pan Reeves kolem deváté hodiny předal poslední instrukce, na rozloučenou na mě s mírně varovným výrazem kývl. Teprve poté prošel hlavními dveřmi, nasedl do předem připraveného auta a odjel.

Aleluja!

S nemalým pocitem vítězství jsem usadila na schody, z krabičky vytáhla předposlední cigaretu a zapálila jsem si. Venku se zvedal silný vítr a rychle plující mračna slibovala pořádnou letní bouřku. Ideální počasí na knižní dobrodružství.

Nejprve jsem ale sebrala všechny síly zavolala paní Johnsonové, abychom si ujasnily v kolik hodin ji máme čekat s donáškou nákupu. K tomu jsem ji ujišťovala, že si rozhodně nemusí dělat hlavu s vařením.

Ne, vůbec nebyla ráda za trochu volna navíc. „I had a long enough holiday, thank you very much. And Mr. Reeves said that I should cook for you, so I will do it, miss Linhart," utnula mě.

Fajn.

Jakmile jsme byly domluvené, zamířila jsem najít Jamese, abych ho seznámila s novým harmonogramem.

Jemně jsem zaklepala. „Bucky? Are you there?"

Ticho.

„It's just me, Sarah." Jasně, kdo taky jinej, ty hvězdo.

Možná se mu konečně podařilo po pár dnech usnout.

„Bucky? Are you up?"

Zdálo se mi, že slyším vrzání parket, dveře ale zůstaly i dál zavřené.

„I just," uvědomila jsem si, že mluvím asi moc potichu a přidala jsem na hlasitosti. „I just wanted to tell you that the cook'll bring some groceries and lunch around eleven o'clock. So, I wanted to ask you to stay out of the garden and the ground floor around that time. She knows there is a visitor in the house, but she has no idea that the guest is you..."

Připadala jsem si trochu pitomě, že to všechno vykládám dveřím. „Ehm.... in any case, the rest of the day is up to you."

Ticho. Možná opravdu spí.

Napadlo mě nechat mu vzkaz. Bylo by opravdu nešťastné, kdyby na sebe s paní Johnsonovou natrefili v kuchyni.

Většinou nebyl s utajením identity obvyklých nájemníků problém, ovšem přiznejme si, po tom atentátu OSN a následném celosvětovém pátrání byl James tak trochu legenda i mezi nezasvěcenými. A Vláda stále nepřestala hledat všechny, kteří se nepodrobili jejímu vedení.

Paní Johnsonová byla samozřejmě panu Reevesovi loajální, navíc mi vždycky připadalo, že pro něj má jistou slabost. Určitě by si to nechala vysvětlit.

Pokud by ji ovšem dřív netrefilo. Chápala jsem, proč to s ní pan Reeves zatím neprobral, opravdu to nebylo téma k řešení po telefonu.

Poplácala jsem pár kapes a pokračovala jsem tak dlouho, dokud jsem nenašla obyčejnou tužku, kterou jsem si obvykle psala poznámky na okraj knih. Já vím, hanba mi.

Z krabičky jsem vysypala poslední cigaretu a tu jsem schovala zpátky do kalhot. Roztrhla jsem prázdný karton a na tuhý papír jsem napsala vzkaz, který jsem prostrčila pod Jamesovými dveřmi.