Down the Devil's Road (CZ/en) Bucky FF

10_the hired ride and luck

Seděla jsem na opuštěném bitevním poli, pravou dlaň zafáčovanou nyní už zašpiněným obvazem. Ušmudlaná látka se obtáčela kolem mého zápěstí a mizela v rukávu Mikeovy mikiny. Ruku jsem měla bolavou a mdlou.

Porazili jsme Thanose. Tony Stark padl. Všichni jsou zpět. Teda - skoro všichni. Nat už se nevrátí. Kdo si pohrává s časem, dost pravděpodobně se spálí. Nebo na sebe poštve dřívější já padoucha, kterého už jednou zlikvidoval. To je prašť, jak uhoď.

Trčela jsem uprostřed pustiny - pohled přišpendlený na hromadu suti v místě, který byl posledních pět let naší základnou, mým domovem - a pomalu jsem zpracovávala události posledních dní. Vypadá to, že se stěhuju. Znova.

Jednu mou část to trápilo, ta druhá půlka cítila úlevu. To, že se nikdy nevrátím do bytu, který jsem celou tu dobu sdílela s Natašou, že se nebudu muset vyklízet její věci - za to ta ztráta domova možná přeci jen stála. Možná.

S Nat jsem za těch několik let strávila dost času na to, aby mě rozbolelo břicho pokaždé, když jsem si připomněla, že už mi nikdy nevlítne do pokoje a nevytáhne mě brblající z postele. Že už mě nikdy nenechá udělat jí vlasy. Že už mi nikdy nezavolá a nezeptá se, jestli jde vše podle plánu. Že už nikdy nebude žadonit, ať jí uvařím panacottu s borůvkama, kterou jí slibuju už od vánoc.

Neklidně jsem stiskla popruh batohu, který mi visel na koleni. Pokrývala ho tak silná vrstva prachu, že jeho původní barvu šlo na první pohled uhodnout jen těžko. Aspoň, že ten se mi podařilo najít.

Všichni jsou zpátky.

Znovu se mi udělalo zle. Tentokrát při myšlence na to, jak jsem pět let zpátky třesoucíma se rukama vytáčela různá čísla a nikdo to nezvedal.

Stála jsem tehdy v té šatně neschopná se převlíknout z promáchanejch hadrů. S nadějí, že nakonec přijdou aspoň Sean s Ianem, že mě tam najdou. A zatímco jsem hypnotizovala displej mobilu, v prstech jsem neklidně převracela starý benzínový zapalovač. Stejný zapalovač, který teď ležel na dně batohu opřeného o mou holeň.

A pak ten zatracenej telefon ležící na dně skříňky, kam jsem ho nasraně zahodila, konečně zavibroval. Steve.

Stáhl se mi žaludek při vzpomínce, jak jsem na něj do mobilu začala chrlit, co jsem viděla a že se nemůžu dovolat Reevesovým, a pak mi řekl, co se stalo. Thanos. Kameny. Půlka lidstva. Bucky.

Uf. Jestli nechci zvracet, možná bych měla něco sníst.

Dřepěla jsem dál uprostřed té rozbombardované pouště i po setmění a nedokázala jsem se donutit vstát. Nechávala jsem se obklopovat příjemným tichem a klidem, dokud se z kapsy mých kalhot neozvalo známé vyzvánění.

Dneska už jsem přijala spoustu hovorů. Mluvila jsem s vyděšeným Mikem, docela mile jsme si promluvili s panem Reevesem a nakonec i se Seanem, který se ozval, protože si dělal starosti.

Čekala jsem, že volá zase Mike, a chystala jsem se to už asi po desáté típnout. Na milostné drama jsem fakt neměla náladu. Tentokrát to byl ale Steve. Zase Steve.

„You're not still where I think you're, right?"

„-" Musela jsem si přendat mobil do levé ruky.

„Sarah?"

„It depends."

„On?"

„Where do you think I am?"

„Geez, Sarah..."

„I told you, Steve, I just needed some time."

„I know, but it's been almost a whole day!"