Moje Veličenstvo

18

Pohled Evelyn:

Zítra konečně vypuknou turnaje a město se již plní hezky stánky, baviči a výzdobou. Konečně bude nějaké vzrušení. 

Můj choť už dorazil včera večer a ani jsem s ním ještě nemluvila. Ještě k tomu si sebou tahá svého milence. Není to fér. Vzpamatuj se , máte dohodu, můžete si každý přeci dělat, co chcete, takže ho tu mít může, to že tobě milá zmizela, za to on nemůže.

Povzdechla jsem si a zrovna někdo zaťukal na dveře mé pracovny. ,,Dále," ani jsem skoro nedořekla a rozrazily se dveře. Docela ve mně hrklo, ale objevil se v nich můj choť a opilý. ,,Zdravím ženo." ,,Co to vyvádíš?!" Vstala jsem a v mém výrazu mohl být vidět vztek. ,,Máme turnaje a veselí ne? Však už jsme skoro vyhráli i válku, dítě na cestě. Máme po boku, jak jsem se dohodli, naše milé...Ach...omlouvám se." Tohle bolelo. ,,Ano, ano. Ty máš po boku možná svého milého. Dej se zítra dokupy. Takhle na turnaji nebudeš. Teď odejdi a nech mě pracovat." Šla jsem zpět k mému místu. ,,Měla by jsi se pohnout dál. Je to více než půl roku a ani nevíš jestli stále žije a..." Ani jsem ho nenechala domluvit a spustila jsem s takovým vztekem: ,,Ihned vypadni, než tě nechám vyvést strážnými! A zítra se tam ukaž střízlivý!" Jen se uklonil a odešel.

Vyčerpaně jsem se posadila a uteklo mi pár slz. Musí být přeci naživu a v pořádku. Samozřejmě, že jsem se snažila najít si i někoho jiného, někoho, kdo by mě přiměl zapomenout na Annu, ale žádná nebyla jako ona a zbytečně jsem přiznala pár služebným, to jako mám touhy.

Už jsem z toho všeho vyčerpaná. ,,Tsk.." Taková šlupa. Pohladila jsem si břicho a cítím, jak maličký kope. Má sílu. Cítím, že by to mohl být chlapec. ,,Buď aspoň ty na mě milejší maličký." Lehce jsem se pousmála a pustila jsem se zpět do své práce.

Pohled Anny:

Alfréd byl ke mně velice štědrý a vše mi předal. Dal mi jako dar u štít. Teď se už jenom rozloučit s Klárou. Zde ve vesnici jsem potkala jednu milou slečnu, která mě zde provázela. Dost jsme se sblížily, ale ví, že si z mého života nic nepamatuji a že ten život chci zpět. Je smířená s tím, že někdy odejdu. 

Došla jsem před její domek a hned z něj i vyběhla. ,,Čekám tu na tebe celý den, pojď dovnitř ať si můžeme užít. Počkej, co to máš sebou?" Hleděla na mě zmateně a lehce nahla hlavu. ,,No víš, dnes odjíždím zpět do Fiornu. Přišla jsem se rozloučit." ,,Tak brzy? Prosím pojď ještě dovnitř. Aspoň naposledy. Jsi tu jediná, která ví o tom jaká doopravdy jsem. Chci si užít ty poslední chvilky s tebou a než mě provdají za farmáře." 

Hleděla na mě a já jsem se musela pousmát. ,,Dobrá. Naposledy." Uvázala jsem venku koně a vešla jsem do jejího domku a vše jsem odložila. ,,Jsem ti za vše moc vděčná a věř, že jsi úžasná žena Kláro. Přejiti, ať se takhle o tebe postará i on a dá ti tu lásku, kterou já ti dát nemůžu." Začala jsem ji líbat a zavlékla jsem ji do jejího pokoje, svlékala jsem ji a líbala ji po těle. Od shora až dolů. A poté jsem ji hodila do postele.