Moje Veličenstvo

▫️8▫️

Pohled Evelyn:

Ležela jsem u sebe v posteli a Anna u mne. Koukala mi do očí a pak na mé rty. Co? Pročpak kouká? Rukou mi odstranila z tváře mé neposedné vlasy za ucho. Šla hlavou ke mne blíže a přiložila své rty na mé.

Tohle mne hned probudilo. Sedla jsem si. ,,Co to bylo?!" Srdce mi rychle tlouklo, bylo mi vedro, blbě se mi dýchalo.
Vyběhla jsem na balkón a zhluboka jsem se snažila dýchat. Byla jsem dost zmatená. Musím se jít projít.

Vzala jsem si něco víc na sebe a šla jsem ke dveřím. Srdce mi stále tlouklo rychle. Prosím ať nehlídá teď ona. Nadechla jsem se a otevřela jsem dveře. Koukla jsem okolo. Sakra. Hlídá ona.
,,Princezno děje se něco?" Koukala jsem na ní trošku vyděšeně. ,,Um ne. Chci se jen projít."
,,Mám jít s vámi?" ,,Ne to je dobrý." Hned jsem se otočila a šla jsem směr zahrada. ,,Dobře princezno, ale budu radši někde poblíž."

Venku jsem si sedla na lavičku a snažila jsem se popadnout dech a zklidnit, ale moc to nejde.
Tohle byl až moc reálný sen. Přejela jsem si prsty opatrně po rtech. Cítila jsem na sobě zase pohled. Anna. Byla vážně poblíž. Srdce se mi zase roztlouklo. Klid sakra. Co to znamená?
Výdech. Nádech. Výdech. Nádech. Trošku lepší.

,,Princezno není vám něco?" Přišla ke mně Anna. ,,Ne není. Dobrý, běž prosím pryč. Potřebuju být sama." ,,Princezno, promiňte, ale poznám, když se něco děje a nechci vás radši nechávat samotnou, kdyby jste třeba omdlela nebo tak." Proč se tak moc stará?
,,Dobrá. Tak tedy půjdu zpátky do svého pokoje." Byla kousek ode mě a srdce začalo zase rychle bušit jako o závod. Rychle jsem se zvedla šla jsem. Ona šla za mnou.

Co to znamená? Nechci ani spát už. Nechci, aby se mi něco takového zase zdálo. Asi.
Zastavila jsem se na chodbě hradu a otočila jsem se k Anně.
,, Měla jsi někdy něco s mužem? Jakože víš, co myslím? Protože na to fakt nejsem připravená, kdybych si měla někoho vzít. Navíc tamto, co se stalo...ne prostě ne."
,,S mužem ne." S mužem ne? Jakože se ženou jo? Není to divné? ,,Jak jako s mužem ne?"

Vzpomínka Anny:

Šla jsem po chodbě směrem ke kuchyni. Bylo už pozdě večer, ale měla jsem na něco chuť.
,,Ahoj Anno" usmála se na mne jedna služebná. Znaly jsme se, vídaly jsme se u komnat princezny.
Chytla jsem ji za ruku a políbila a zatáhla do komůrky na potraviny. ,, Že ti to trvalo než jsi si mne všimla~." Začala jsem ji líbat na krku a rukou zajela pod sukni.
Jo dělám to jen na truc, ale tohle už nedávám. Ten neustálý chtíč a touhy. Navíc princezna je princezna a já jen zločinec více méně podle všech. ,,Tam~." Dva prsty jsem měla uvnitř ní a hýbala jsem nimi. Lehce jsem ji při tom kousala do krku.

,,Anno vnímáš mne?" ,,Um jistě princezno." ,,No takže?" Koukala jsem na ní zvědavě. ,,Noo mohu být upřímná? Nezavřete mě někam? Nepopravíte?" Byla jsem zmatená, po tom, co řekla. ,,Víš, že ke mně můžeš být upřímná." ,,Spala jsem jednou s vaší služebnou. Muži mě nepřitahují. Teď už mě můžete popravit, zavřít nebo nevím co. Je to nechutné. Já vím."

Takovou upřímnost jsem vážně nečekala. S mou služebnou? Jo, je pravda, že vždy mi všichni říkali, že je to hřích, ale smrt za to? To vážně ne. ,,Vážím si tvé upřímnosti. Běž spát Anno."
Na jejím pohledu bylo vidět překvapení, ale uklonila se a odešla. Došla jsem k sobě do komnaty a lehla jsem si. Se služebnou? Nepřitahují ji muži. Spala se ženou.

Do hlavy my skočila vzpomínka na ten sen. Ne nic takového. Proč by se mi tohle mělo zdát? Nikdy jsem nad Annou takhle nepřemýšlela. Takže ta osoba, kterou dlouho miluje je asi žena. Ta služebná? Proto asi říkala, že si ji nemůže vzít. Však je to má kamarádka a vlastně i poddaná a je to žena. Ne, jde se spát a hned. Zavřela jsem oči a nějak jsem usla.

Pohled Anny:

To bylo trapný. Došla jsem k sobě zpět na pokoj a sedla jsem si na postel. Jiný strážný mě vystřídal u pokoje princezny.
,,Proč jsem to vůbec říkala..." Obličej jsem si dala do dlaní. Mám štěstí, že mě princezna nechtěla popravit. Snad to nikomu neřekne. ,,Teď už fakt asi neusnu." Povzdechla jsem si a sedla jsem si na postel a opřela jsem se o čelo postele. Trošku to bolelo se opírat o ta záda, ale tak horší než to, co se stalo teď, už to být nemůže.

Proč se ale na to tak najednou zeptala? Když vylezla z pokoje byla úplně červená a bylo vidět, že se jí hůře dýchá. Snad nějak neonemocněla.

Vstala jsem a popadla jsem knihu a něco jsem si četla, ale moc jsem nevnímala to, co jsem četla a u toho jsem i usla.