Moje Veličenstvo

▫️1▫️

,,Tati, Mami!" Pláče dívka u mrtvol svých rodičů. Je celá od jejich krve.
Voják dívku popadl a hodil si ji přes rameno. ,,Neeee nechte mě!" Řve a pláče.
,, Buď zticha," nese ji od jejich domu ke koni, nasedl na něj, jako ostatní vojáci a jedou pryč. Dívka cestou pláčem usla.

Ta dívka jsem já.

Jmenuji se Anna a jsem dcerou dvou lidí, co prý zradili krále. Odvedli mě a vychovali na dvoře vojáci a můj adoptivní otec, nikdo mě tu rád nemá a často končím na ošetřovně, když mě někdo zmlátí a to je všem jedno. I tomu, co si říká můj otec. Prý je to pro mé dobro, když mě takhle zřídí, aspoň budu lépe vycvičená.
Byla jsem označena tetováním přes záda jako zrádce, i když jím nejsem. Zatím, ale tetování je to dobrý.

,,Tak vojáci, vaším úkolem je chránit toto království a krále," zařval velitel na trénující vojáky. ,,Tak určitě," řekla jsem potichu a začali jsme znovu trénovat.

Byla jsem na pěstní souboj proti jednomu týpkovi. Dost divně čumí. Začali jsme proti sobě bojovat a viděla jsem ten jeho debilní úšklebek na rtech. Dala jsem do toho vše, aby jsem ho dostala na zem. No moc se mi to nepovedlo a skončila jsem tam já.

,,Ale ale krasotinko," ušklíbl se, ale to neměl. Rychle jsem vykopla nohu přímo do jeho rozkroku. Svalil se k zemi a začal řvát, jak malá holka. Jakože nedivím se, ale může si za to sám.
Zvedla jsem se a všichni na mě koukli ,,Co?" Koukla jsem po nich a velitel přiběhl.
,,To jsi přehnala. Odneste ji do chladu," koukl na dva strážné a hned šli ke mně.
,,Cože?! Proč zase?!" Koukla jsem na ně. Hned po mně sáhli, ale začala jsem se bránit. Dávala jsem jim docela rány, ale pak mě jeden praštil do břicha a druhý do spánku rukojetí meče. Najednou byla tma.

Pohled Evelyn:

Procházela jsem se po hradu, místo abych se učila. Nebaví mě to, ale budu to potřebovat až budu jednou vládnout našemu království.
,, Princezno pojďte rychle na hodinu," začal na mě volat můj učitel na chodbě.
Začala jsem mu utíkat.

Běžela jsem po chodbách a zastavila jsem se na chodbě, kterou bylo vidět krásně ven.
Vojáci. Jsou svalnatí a krásní, ale nevím, co mezi nimi dělají dívky. Anna je tam taky.
U dvora je její adoptivní táta, ale nikdy jsme si hrát nesměly. Ani nevím proč, ale všichni ji vidí jako zrádce. Když jsme tak udělaly, měla pak z toho Anna problém, tak jsem se jí radši začala vyhýbat nebo nevšímat. Už je to 4 roky, co jsme spolu neprohodily ani slovo.

,,Hm co se tam děje?" Řekla jsem potichu, když jsem viděla, jak ji chtějí tahat někam pryč. Proč by to dělali? Jeden voják se tam válel na zemi a držel se tam dole.
,,Princezno pojďte rychle na hodinu," učitel u mě už naštvaný. ,,No jo, omlouvám se," a šla jsem za ním.

Pohled Anny:

Probudila jsem se zase v cele. Tma, vlhko, smrad. Zase jsem tu za nic.
Sedla jsem si do rohu a čekala. Ani jídlo mi nedonesli. Jak má být voják silný, když ho tady trápí hlady.

,,Chci pryč!" Zařvala jsem, ale nikdo se neozval.
Po dlouhé době jsem slyšela kroky, ale byly ladné, tiché. Nebyl to žádný muž ani voják. ,, Otevřete dveře." Ten hlas mi něco říkal. Stoupla jsem si a vešla princezna v plášti.
Hned jsem se uklonila a nekoukala na ní. Co tu chce? ,,Běžte pryč," koukla na strážného, který ihned tak udělal.

,,Proč jsi tu?" Wow, po čtyřech letech na mě mluví. Začala mě ignorovat a vyhýbat se mi, ale tak ona je princezna a já jen já. Je hezké slyšet zase její hlas. Nikdy za mnou nepřišla, když jsem byla tady.

,, Kopla jsem vojáka do koulí," stále jsem na ni nekoukala. ,, Přestaň se uklánět a řekni proč ti tohle dělají? Jsi u dvora s tvým otcem, nemají právo tě sem zavírat. " ,,To jim nevysvětlíte princezno, ale neměla by jste tu být, ať nemáte problém."
Narovnala jsem se a koukla na ni. Byla nižší než já. Před čtyřmi lety tomu bylo to naopak. Její hnědé vlasy jsou tmavší a oči modřejší.
,,Řekni mi prosím, proč je z toho vždy takový problém a proč ti říkají zrádce? Otec ani nikdo jiný mi to říct nechce."

,,Princezno, já asi nebudu ten správný člověk, kdo by vám to měl říkat."
,,Prosím Anno," koukala na mě. ,,Víte princezno, říká se, že moji rodiče zabili vaši matku. Nevěřím tomu. Každý v království ji měl rád. Rodiče mi vždy i o ní s nadšením vyprávěli. Jak byla milá, pomáhala nám, kteří nejsme šlechtici, rytíři a tak. Nevěřím tomu," pohlédla jsem na princeznu, šla jsem k ní blíže, ale ne úplně, protože řetězy okolo mých rukou mě začaly řezat. Čekala jsem, co řekne.
Princezna jen na mě koukala a nic neříkala. Bylo vidět, jak ji stekla slza po tváři.

,, Stráže pusťte ji," koukla na jednoho strážného, který mi odemkl pouta. Začaly se mi po nich už rýsovat modřinky.
,,Věřím, že to tak nebylo. Viděla jsem tě bojovat a chci aby jsi mi hlídala pokoj, když v něm budu. Je mi jedno, co mi na to otec řekne. Věřím ti, že mi neublížíš, ale pokusíš se nějak dostat mého otce, postarám se o to, aby to byla poslední věc, co uděláš."
Udiveně jsem na ni koukla, ale pak jsem se jen poklonila. ,,Děkuji princezno. Nikdy jsem nezapomněla, jak jsme si spolu tajně hrály, " usmála jsem se na ni. ,,Já také ne, " usmála se a odešla.