Moje Veličenstvo

▫️3▫️

Pohled Evelyn:

Ráno jsem se probudila a venku bylo krásně. ,,Anno?" Zvolala jsem a šla jsem k zrcadlu. Dveře se otevřely a stála tam. ,, Dobré ráno princezno co si přejete?"
,, Běž nám připravit koně po snídani," usmála jsem se na ni a šla jsem si česat vlasy. ,,Jistě princezno." A hned odešla.

Vypadal nevyspale a smutně. Škoda, že se nesměje. Povzdechla jsem si. Zavolala jsem si služebnou a převlékla jsem se. Vydala jsem se poté za otcem na snídani.

Pohled Anny:

V té noční košilce jí to moc slušelo zase. Anno klídek, přestaň takto přemýšlet. Šla jsem si taky pro snídani a poté směr stáje. Podkoní již hřebelcoval koně. ,,Připrav koně pro princeznu. Kterého si mohu vypůjčit já, si připravím sama." Podkoní pokývl a ukázal na koně, kterého jsem začala připravovat.

Princezna přišla v jezdeckých krátkých šatech a usmívala se. ,, Můžeme vyjet?" A sedla na koně. Sedla jsem si taky. ,,Můžeme princezno."

Vyjely jsme si do lesa a jela jsem vedle ní. ,,Proč jsi taková smutná Anno?" Koukla na mě. S princeznou jsme si hodně popovídaly za ten měsíc, co už u ní hlídám pokoj. A celý ten měsíc myslím jen na ni a na to, jak se domlouvá už svatba. Je z toho nešťastná. Když je nešťastná princezna, tak i já.

,,Myslím na rodiče a tak " pousmála jsem se a nekoukala jsem na ní.
Dál jsme jely jen v tichosti. Asi jsem rodiče zmiňovat neměla, ale princezna ví, že je to věc, co mě trápí, ale také i jiné věci, ale to není rozhodně vhodné zmiňovat. ,,Měly by jsme se radši vrátit, ať si král něco nemyslí. Sice víte, že vám bych nikdy neublížila, ale stále mi nevěří," koukla jsem na ni a princezna přikývla a otočily jsme to. Dojely jsme zpět a doprovodila jsem princeznu do pokoje. ,,Kdyby něco princezno, budu na cvičišti a někdy si zase můžeme vyjet," uklonila jsem se a pohlédla na princeznu. ,,Děkuji Anno, budu s tím počítat," usmála se a já vyšla na cvičiště.

,,Ale, kdopak to přišel? Že by pejsek naší milé princezny?" Zasmál se jeden debilní voják, kterého vážně ráda nemám a ostatní se přidali. ,,Ale, co to tady máme zase za debily," koukla jsem na ně, nadzvedla obočí a šla jsem si obvazovat ruce.

,,Hele ty špíno!" Chtěl na mě naběhnout, ale v tom jsem slyšela známý hlas. ,,Uklidni se a běž trénovat."
Otočila jsem se a byl tam můj adoptivní otec.
,,Ahoj Anno," usmál se na mě a úsměv jsem mu trošku oplatila. ,,No ahoj." Nemám ho ráda, jen protože mi zabil rodiče, ale taky mě tam mohl nechat umřít a nemusel si mě brát k sobě, ale taky mu děkuji, že se mám teď jak se mám, až teda na to, jak se tu ke mně někteří chovají.

Šla jsem mlátit do pytle a šel za mnou. ,,Pojď proti mně. Chci vidět jak jsi se zlepšila," koukl na mě a rychle si také obvázal ruce a shodil zbroj. Jen jsem mírně přikývla. Otec hodně cestuje. Patří mezi generály armád a jezdí hodně cvičit vojáky na hranice.

Začal náš cvičný souboj a šla jsem proti svému adoptivnímu otci, jako dříve, když mě trénoval. ,,Tak dělej!" zařval. Nemám ráda, když někdo řve.

,,Mami! Tati!" Před očima jsem začala mít jen krev. Takový vztek jsem dlouho neměla. Viděla jsem jen už svého otce na zemi. ,,Eh promiň," pomohla jsem mu vstát. ,,No máš pořádnou ránu," zasmál se a trošku si odkašlal.

,, Promiň" pousmála jsem se. A šla jsem dal trénovat sama. Sedl si tam a koukal.
,,Už musím jít," koukla jsem na něj a přikývla jsem. Po výcviku jsem šla k sobě. Byla jsem tam dvě hodiny, ale rychle to uteklo. Dala jsem si rychlou vanu, převlékla jsem se a stoupla jsem si před pokoj princezny. Slyšela jsem smích. Asi je s princem.