Moje Veličenstvo

▫️14▫️

Pohled Evelyn:

Bylo velice brzké ráno a ozvala se rána taková, že zatřásla hradem a mě probudila. Anna se hned také zvedla. ,,Co to sakra bylo?!" Popadla meč a něco na sebe hodila. ,,Nevím, ale dobré znamení to není." ,,Jdu se tam kouknout." ,,Ne, Anno prosím teď mě neopouštěj," popadla jsem ji hned za ruku a koukla ji do očí.

Koukala mi také do očí a pak na dveře. ,,Dobrá." Sedla si zpět ke mně a meč držela pevně v rukou. Ozývaly se různé rány a jiné zvuky. ,,Myslíš, že je to někdo od toho krále, co jsem odmítla?" Jediná věc, co mě zapadlo, ale jak by se sem dostali? ,,Možné to je, ale nechápu, jak se sem dostali. Zklamala jsem tě a všechny. Nedokázala jsem ochránit hrad. Doufám, že ochráním aspoň tebe." Koukla na mě s bolestí v očích.

,,Ne nezklamala. Vím, že tohle byl složitý úkol v takové době. Jsi ta nejlepší a věřím ti svým životem. Miluji tě Anno a tohle zvládneme." Políbila jsem ji a ona mě zpět. ,,Já miluji tebe Ev a neopustím tě. Nikdy. Ať si vezmeš kohokoliv."

V tu chvíli někdo vyrazil dveře. Neměli brnění, ale naši vojáci to rozhodně nebyli. Anna hned vstala a odstrčila mě za sebe. Začal boj. Chtěla jsem nějak pomoci a vzpomněla jsem si, že v pokoji mám také meč a umím s ním. Rychle jsem pro něj zaběhla, abych pomohla Anně. ,,Co děláš Ev? " Lehce se ohlédla a to byla chyba. Poslali ji k zemi.

Rychle jsem běžela k ní, abych ji ochránila. V pravou chvíli jsem vykryla úder, který by ji dost ublížil.

,,Královna je zde!" Jeden zakřičel na chodbu hradu. Začala jsem s nimi také bojovat a Anna se dostala zpět na nohy. Pár jsme jich už zabili, ale byli v přesile. ,,Ochráním tě a to dodržím," Usmála se na mě a rychle do nich naběhla, aby je vyrazila z místnosti. Začala bojovat tak, jak jsem nikdy neviděla. Šla jsem i tak za ní, abych jí pomohla, kdyby jí šel někdo do zad.

Pohled Anny:

Boj byl nekonečný. Už jsem nemohla a královna stále nechtěla odejít, utéct. Moji královnu nikomu nedám. Najednou se tam objevil někdo v černém brnění se zlatou korunkou na helmě. Myslím, že to byl ten král, protože posledních šest jeho vojáků ihned ustoupilo. ,,Královno. Řeknete teď už ano na sňatek?" ,, Nikdy!" Evelyn se ho zjevně nebála. Naopak uchopila pevněji meč. ,,Měla byste. Přece nechcete, aby se tady té krasotince něco stalo?"

Já mu dám krasotinku. Využila jsem situace, že v ruce nemá meč a že mluví. Rychle jsem vyběhla a byla připravena udeřit, ale uhnul a chytl mě pevně za ruku, do které zaryl ostré konce své rukavice. Vyjekla jsem bolestí a pustila meč. Neměla jsem sílu ho držet.

,,Pusťte ji a hned." ,,Až řeknete ano." Druhou rukou si sundal helmu a skrýval se pod ní muž s černýma očima a vlasy. Měl pár jizev na obličeji.

Ev na mě koukla. ,,Já už manžela mám." Koukla zpět na něj. ,,Určitě na cestě budou jeho posily. ,,A posily snad zachrání krk téhle krásce? Nebo, co by si asi tvůj lid pomyslel, kdyby věděl, že s ní udržujete vztah?" Ruku mi zmáčkl více. Nedalo se nevyjeknou bolestí znovu.

Jak to může vědět? Špehové? Bože já jsem blbá. ,,Dobrá." Ev na mě koukla s bolestí v očích. ,,Výborně. Svatba bude hned až začne svítat. Tuhle si ale nechám. Bojuje moc dobře a zjevně ne jen to."

Vytáhl meč a poslední, co jsem viděla byla rukojeť meče a jak Evelyn křičí ne. Pak už jen tma a ticho.

Pohled Evelyn:

,,Neeee!" Annu praštil rukojetí do spánku a pustil ji na zem. ,,Odtáhněte ji do vozu k ostatním a vyjeďte." ,,Ne nikam ji nebudete tahat." Vyběhla jsem k ní, ale ten král mě ihned zastavil a chytl tou ostrou rukavicí za bradu. ,,Pravidla určuji já. Teď budete v pokoji a připravujte se na svatbu." Ušklíbl se a Annu už tahají někam pryč. Začaly mi téct slzy.

V ruce jsem měla ještě meč, tak jsem zkusila využít situace, ale ihned se ubránil. ,,Ještě tohle někdy zkusíte a nechám ji popravit." ,,Ne to ne, hlavně to ne." Slzy mi tekly více.

Začal se smát. ,,Nejradši bych vás za tohle nechal popravit a ještě to nechal kolovat po všech královstvích. Jste nechutné, ale podívaná by to byla určitě úžasná. Tak a teď se běžte připravit. Něco zkusíte a víte, co se stane."

Zavřel mě v mém pokoji a poslal tam nějakou služebnou. Nic jiného než brečet jsem nedokázala.

Pohled adoptivního otce Anny:

Během hlídky na chodbách, kterou jsem měl já s pár vojáky, se ozvala veliká rána. Kousek od nás se zbořila část zdi a všude byl prach a nebylo dobře vidět ale začal někdo vbíhat dovnitř. Asi cizí vojáci. ,,Chraňte hrad a královnu!" Vykřikl jsem a běželi jsme na ně. Nebylo jich málo a pár jich uteklo dál do chodby, kde by měli být naši další vojáci.

Nechápu, kde se jich to mohlo vzít najednou tolik, aniž by jsme o tom měli vědět. ,,Vás pět zůstaňte tu, my tři půjdeme do dalších chodeb podívat se, jak to vypadá." Kývli na to a my tři jsme vyběhli dál do chodby. Viděli jsme někoho v černé zbroji s pár vojáky, jak zabíjí naše vojáky jen rukou. Nedokázali se bránit proti přesile. Měli by jsme výhodu, kdyby se povedl útok zezadu, ale je jich ještě dost.

Po chvíli sledování se nám naskytl pohled na královnu a mou dceru. Co sakra dělají na chodbě. Ten v černé zbroji šel k nim. ,,Pane má zlatou korunku na helmě." Jeden voják na mě. Nějaký král. Možná ten, o kterém mluvila Anna. Jak se sem sakra dostali?!

,,Musíme počkat, až bude sám."

Čekali jsme tam a najednou začali Annu tahat jeho vojáci pryč. Ale zůstal tak sám. Neměl helmu. Byl by snadný cíl na střelu kuší, ale na to byl moc daleko. ,,Teď budeme mít snad příležitost. Poté zkusíme dostat Annu zpět. Tedy velitelku." Nesmím zapomenout, že ne každý mou dceru zná jménem, ale je teď důležitější porážka krále a záchrana královny, než tvoje záchrana. Promiň Anno.

Král zavřel naši královnu do jejích komnat a šel od nás dál, stejný směr jako kam táhli Annu. ,,Vezmeme to tajnou chodbou, ať o nás neví, že za ním přímo jdeme." Přikývli a vydali jsme se do tajné chodby. Byl to velice úzký tunel, ale přes malé škvírky ve zdi bylo vidět na chodby.

Výlez byl kousek od nás a král byl určitě ještě před námi. Riskly jsme to a vylezl jsem první já. Byl tam. Kousek od nás a zády. Bez helmy. Přesně na dostřel. Vzal jsem do rukou opatrně kuši, nabil jsem ji a zamířil jsem. Už jsem byl připraven vystřelit. Začal se otáčet, tak jsem to zmáčkl.

Stihl se jen vyděšeně kouknout. Přímo mezi oči. Padl k zemi. Věc, co asi nepromyslel, že nastane.

Později toho dne:

Stihli jsme se zbavit všech cizích vojáků, ale ztrát jsme měli dost. Královnu jsme vyvedli z jejího pokoje na bezpečnější místo. ,,Kde je Anna? Máte ji?" Oči měla úplně slzavé. ,,Bohužel královno. Stihli odjet. Vypadá to, že odvezli i strážné, co hlídali brány." V tu chvíli to s ní seklo. ,,Královno? Probuďte se. Přeneseme ji na něco měkčího. Nebojte najdeme ji."