Jak se to mohlo stát?

14.

Ráno jsem se vzbudila zase první a vyskytl se mi pohled na spícího Petra. Je fakt roztomilej..

Co nejvíc potichu jsem se zvedla a šla dolu do kuchyně, máma ani Renata tu ještě nebyly. Podívám se na hodiny, které ukazují 6:38, už se nedivím, že spí.

Kouknu ven a zjistím, že stihnu i východ sluníčka, jak já miluju když vstanu brzy.

Udělám si snídani a i se snídaní, které tvoří lupínky a mléko se vydávám ven.
Beru ještě deku, kterou jsme měli včera s Petrem a jdu.

Venku si sedám na židli, co tu je a najím se.

Ještě jsem napsala mámě, že jsem venku aby neměla strach a šla jsem se projít různě po okolí.

Je 12:00 a já vcházím do chaty. A ano opravdu jsem byla třeba 4 a půl hodiny venku, couž.

,,No konečně, už jsme se báli, že nepřijdeš" vtipkuje Renata jedící svoji kaši.
Máma si sedá k ní také s kaší

,,Na sporáku jsme udělali bramborovou kaši, tak si vemte jestli je už Petr vzhůru nevím" pouští se máma do svého jídla.

,,Běž ho vzbudit kdyžtak" odpovídá Renata na nevyřčenou otázku.

Přikývnu a moje kroky míří po schodech nahoru do pokoje.

Upřímně nejsem si jistá tím včerejšem, ale snad jsme v pohodě.

Vejdu do pokoje a můj pohled upoutá Petr, který je na telefonu.

,,Dobré ráno, tvoje máma říkala že tě mám dojít vzbudit a dole máme bramborovou kaši k obědu" oznamuju mu

,,Čau, ok dík" odpovídá bez zájmu a celou dobu kouká do telefonu.
Tak dneska si asi moc nepopovídáme.

Otočím se tedy a jdu dolů si nandat jídlo.

Řekla jsem vůbec, že miluju bramborovou kaši? Prostě bramborová kaše bez ničeho je Nejlepší!
Mohla bych ji jíst pořád forreal.