Skrytý nepřítel - případ desátý

Kapitola desátá

Mladá dívka za recepčním pultem se na něj podívala jako na idiota a pokrčila rameny. „Co já vím, v noci měla směnu kolegyně. Ten pokoj je na vaše jméno a placený vaší kreditkou."

To mu moc nepomohla. Poděkoval a cestou ven si zavolal taxíka. Jiná možnost, jak se dostat do práce, prostě nebyla. Nějakou šťastnou hrou osudu nebyl moc velký provoz a do práce se dostal těsně před půl desátou. Už před budovou se mu sevřel žaludek, který měl pořád jako na vodě, a když otevíral dveře kanceláře, srdce mu bušilo jako zvon. Nick ještě v práci nebyl, naštěstí. Tašku hodil ke skříňce za svým pracovním stolem a šel si pro kávu. Nic jiného ho restartovat nemohlo. Počítač se ani neobtěžoval zapnout, s hlavou v dlaních přemýšlel, co vlastně bude dělat, až se tady objeví Nick.

Když se přesně o deset minut později otevřely dveře, úplně v něm hrklo. Nick to nebyl, do kanceláře vlítla Woodová jako velká voda. Se zdravením se jako tradičně neobtěžovala. „Kdes byl? Můžeš mi říct, co se děje?"

Leeho poněkud zaskočila, chvíli na ni překvapeně zíral, aniž by otevřel pusu. Proboha, snad se nějak nedozvěděla o jeho nočním úletu? Tedy, za předpokladu, že se v noci vůbec něco stalo. A protože neodpovídal, Woodová mu vrazila před nos svůj mobil.

„Můžeš mi říct, proč mi Nick včera poslal esemesku, že nepřijde do práce?"

„Ehm, proč nepřijde?" zakoktal Lee trapně, a Woodová se zamračila. „Tak to bys mi snad měl říct ty, ne? Můj milenec to není, a nežiju s ním. Prý jde k doktorovi. Proč to neřekl tobě a posílá zprávu mě?" Tvářila se tak naštvaně a výhružně, že se Lee začal bát, že každou chvíli přiletí vzduchem facka. Změřila si ho pátravým pohledem a dala si ruce v bok. Byly chvíle, kdy z ní vážně šla hrůza, tudíž měl oprávněný strach přiznat, co se včera večer stalo. Jenže, jeho kolegyně nebyla hloupá. Oči jí padly na cestovní tašku a její výraz tváře se změnil. Z naštvaného na ohromený.

„Lee, co se stalo? Proč tady máš tu tašku?"

Neměl chuť jí nic vykládat. „Do toho ti nic není, Lynn." Touhle odpovědí si moc nepomohl, jen jí naštval. „Co se včera stalo? Měl jsi být s Nickem a hlídat ho!" Syčela na něj jako podrážděný had.

„Je to velký kluk. Znovu ti říkám, do toho ti nic není, Lynn. Myslím si, že se poslední dobou až moc pleteš do našich soukromých záležitostí." Ale tak snadno se odbýt nenechala. Znovu se podívala na tu tašku, a pak znovu na Leeho. „Pohádali jste se?"

„Ne. Jo. Možná, trochu," zamumlal Lee. Woodová vztekle praštila dlaněmi do jeho stolu, až nadskočil, a pak se k němu naklonila. „Ty máš sakra krátkou paměť, Lee. Zapomněl jsi, co se stalo, když jste se pohádali posledně? Pokousal ho čokl a Nick málem zemřel. Jestli mi teď řekneš, že jsi ho nechal samotného ve chvíli, kdy ho musíme hlídat jako oko v hlavě, tak tě, přísahám bohu, zabiju."

Lee na ni ohromeně zíral. Takhle rozběsněnou ji ještě neviděl. Ale to nebylo všechno, naklonila se k němu ještě blíž, a očima ho doslova propíchla. „Ty jsi pil?"

„Jo, trochu," zamumlal, a Woodová pokrčila znechuceně nos. „Kdyby ses viděl, jak vypadáš. Co jsi pil?" Byl to křížový výslech, kterým musel chtíc nechtíc projít. „Whisky," zahuhlal a Woodová se zamračila. „Jen whisky? Nedal sis ještě něco jiného?"

Lee se naštval. „Co jako jiného? Jen whisky. A dej mi už pokoj."

„Nedám, ani omylem. Proč jste se pohádali? Vybal to!!" Nedalo se jí ani lhát, ani odporovat. „Kvůli Carrie," hlesl a Woodová se chytila za hlavu. „Panebože, vy jste se zase pohádali kvůli největší mrše a zlatokopce v tomhle městě? Ta ženská je ďáblovo stvoření, doslova. Takže fakt kvůli ní? To nemyslíš vážně, Lee!"