7. Jiskra naděje

65 5 0
                                    

Petr cítil strašnou bolest, bolelo ho celé tělo a slyšel zvuky, které nepoznával. Zkoušel si vzpomenout na to co se stalo. Vycházel z věznice, zaslechl auto a pak přišla bolest a pád. Pak to měl všechno rozmazané. Nakonec se mu podařilo otevřít oči a viděl vedle sebe Adama v nemocničním krycím oblečení. Ten se okamžitě zvednul a zřejmě přivolal sestru, protože za chvilku tu bylo hrozně moc lidí. Adam stál na chodbě a díval se jak se o Petra stará personál. Probral se před hodinou a snad to bylo dobré znamení. Poslední dva dny byli zkouškou úplně pro všechny. On zůstal v Praze a ostatním dával pravidelně vědět jak se všechno vyvíjí. Včera byl vděčný, že přijela Sid s Lenkou a daly Petrův byt dopořádku. On odpoledne nakoupil a nakonec nechal holky odjet zpátky domů. Zároveň poprosil Sid, aby sebou vzala složku co u Petra našel a zamkla ji doma v trezoru. Zatím mu to přišlo jako nejlepší řešení. Teď viděl, že ho primář Pudil hledá pohledem a počkal než k němu dojde. "Reaguje dobře a životní funkce jsou stabilní. Teď ho převezme na JIP a tam už se postarají o všechno ostatní. Zatím si třeba zajděte na kávu a tak za hodinku už tam budete moc." "Díky pane primáři, za všechno." "Rádo se stalo." Adam se vydal ven z oddělení a zamířil do hlavní budovy nemocnice do tamní kavárny.

Bylo už docela pozdě, ale pořád tu bylo dost lidí. Sedl si k jednomu stolku stranou a zavolal Lence, protože Sid byla ještě v práci a nechtěl ji rušit. "Ahoj bráško, tak jak to vypadá?" "Teď ho převezou už jen na JIPku a budu s ním moct mluvit. Je zmatený a moc si zatím neuvědomuje co se stalo." "Tak hlavně, že se probral a dávejte na sebe pozor vy oba." "Neboj prcku a prosím dej to všem vědět. Sid pak ještě zavolám, ale nechtěl jsem ji rušit takhle ke konci směny, když má práci s kontrolou pavilonu." "Já to všem řeknu a ty pozdravuj Petra." Adam položil hovor a přemýšlel co bude dál. Marek Kovář už mu řekl, že se tu asi brzo objeví někdo z vyšetřovatelů a to nebyl rád. Chtěl s Petrem nejdřív mluvit sám. Nakonec se vydal na oddělení kam Petra převezli a lékařka ho pustila k němu na pokoj s tím, že má maximálně půl hodiny a pak bude muset jít. Vešel do pokoje a zjistil, že Petr už vypadá o poznání lépe, bez většiny těch přístrojů. Jiskra naděje, která se objevila, když se probral teď byla ještě jasnější. Sedl si na židli k němu a chytil ho za ruku. "Strašně jsi nás všechny vyděsil. Hlavní je teď, aby jsi se dal do kupy." "Adame mrzí, můj byt..." Adamovi došlo, že Petr je ještě dost zmatený po spoustě léků, ale hlavní si pamatuje. "Našel jsem to a je to v bezpečí, neděl jsi s tím starosti. Vyšetřování vedou lidi z organizovaného a tvým kolegům se to nelíbí."

Adam viděl jak se Petr zatvářil a dostal tak první stopu proč schovával ty dokumenty, nevěřil lidem z jiného oddělení. "Asi se tu objeví, ale nemusíš s nimi mluvit. Pokud bude potřeba mám tu pro tebe právníka za pár minut." Petr se snažil mluvit, ale moc mu to nešlo, naštěstí Adam to pochopil a hlavně schoval složku co měl doma. Nikdo z organizovaného se k tomu nesměl dostat, protože nevěděl komu tam může věřit. Příliš mnoho stop vedlo tam a on věděl, že tímhle to všechno neskončilo. "Díky, mrzí mě to, nechtěl jsem tě do toho tahat." "Teď se musíš uzdravit a pak budeme řešit co dál. Jakmile to půjde chci tě nechat převést do dvora." "To chci, tady nezůstanu, vůbec už ne. Telefon." Adam se na Petra díval a začal chápat, že tohle je všechno mnohem horší než tušil. "Domluvím to rovnou s lékaři a jakmile to schválí nechám tě převést. Teď odpočivej, já se zítra vrátím i s novým telefonem." Petr sledoval jak Adam odešel a zřejmě zamířil za lékaři. Jestli mu teď něco pomůže tak Adamovi konexe a ač to nerad přiznal tak hlavně jeho peníze a jejich moc. On totiž musel pryč z Prahy, tady už nebyl v bezpečí. Musí nějak zařídit, aby si všichni mysleli, že to byla jen náhoda a on ty případy nechal být.

Za pár minut zaslechl na chodbě hádku a jako nejsilnější hlas byl v ní zastoupený Adam. Zajímalo ho který šílenec se ho odvážil dráždit. Za pár vteřin do místnosti vešel Marek a došel až k němu. "Všem jsi nám nahnal strach a uznávám, že Adam tě brání zuby nehty. Teď si doslova smlsnul na kapitánovi Krátkém z organizovaného. Neboj se, protože ti se tak dva dny ještě nevrátí. Tady máš telefon a kdyby cokoliv tak volej, Iva i Honza tě pozdravují." Petr přikývl a sledoval jak Marek zase vyšel ven. Ne tenhle telefon neměl chuť už vůbec používat. Netušil kdo se zatím do něj mohl dostat a nechtěl nic riskovat. Musel přemýšlet, ale zatím se u to moc nedařilo. Původně myslel, že by se na nějakou dobu zašil u Štefana, nebo na Šumavě. Adamova nabídka mu, ale přišla vhod, protože si vzpomněl na hovor s Břéťou, který měli minulý teden. Pokud všechno půjde dobře mohl by využít jeho nabídku. Nakonec vzdal pokusy se soustředit a nechal spánek, aby mu pomohl nabrat sílu. Adam stál na chodbě u Petrova pokoje a sledoval jak lidi od policie vyklízí pole. Richard stál opřený u stěny a smál se šoku kolegů ze zdejšího oddělení, pak se obrátil na Adama. "Pořád se mi občas podaří zapomenout jak špatný nápad je tě chtít naštvat." "Tohle byla sranda a jen takové zahřívací kolo." Adam se rozloučil a zamířil do Petrová bytu, aby si odpočinul.

Skleněná princezna Where stories live. Discover now