Skrytý nepřítel - případ desátý

Kapitola sedmá

„Počkej Lynn, to se teď bavíme o tom chlapovi, o kterém mluvil Pepé z antikvariátu?"

Woodová kývla. „Přesně. A na devadesát devět procent je to ten samý? Nebo o tom někdo pochybuje?"

To si samozřejmě nikdo nedovolil, a nikdo o tom nepochyboval. Během krátkého ticha, které po jejích slovech zavládlo, se Woodová pátravě podívala na Leeho a Nicka. A pak vyslovila něco, co Leeho napadlo už během jejich cesty od Sharkyho...

„Nemůžu se zbavit pocitu, že to všechno není jen obyčejná náhoda. A myslím si, že ten chlap jde po vás dvou!"

Leemu nezbylo nic než souhlasit. „Už mě to taky napadlo. Jen nechápu důvod." Woodová zavrtěla hlavou. „Důvod může být jakýkoliv. Nemůže to být někdo z vašich starých případů? Nic vám ten chlap neříká?"

Lee bezmocně pokrčil rameny a Woodová se otočila k Nickovi, který tam jen tiše seděl a toužil být, pokud možno, někde úplně jinde. „Nicku, tobě to taky nic neříká? Nechceš nám k tomu něco říct?"

Nick nechápal, proč se ho Lynn zeptala zrovna takhle, ale neměl jim co říct. Ani Woodové, ani Kimovi, který je mlčky sledoval. A zatím ani Leemu. Protože, kdo by mu vlastně věřil? Proto jen zavrtěl hlavou. „Ne, Lynn, neříká, bohužel."

Nebyla to zrovna odpověď, se kterou by se Woodová smířila. Zřejmě z něj chtěla vytáhnout co nejvíce informací. „Dobře, Nicku. Podívej, já vím, že se ti o tom bude asi špatně mluvit, ale můžeš nám říct, o čem se s tebou ta ženská po telefonu bavila?"

Nick zbledl a Lee se zamračil. „No tak, Lynn, je to nutné?" Měl potřebu Nicka bránit, protože věděl, jak bolestně ho celá tahle situace zasáhla. Přivedla ho na pokraj jeho sil a téměř zlomila jeho křehké srdce. Jenže Woodová byla pevně odhodlána dosáhnout svého.

„Řekla bych, že ano. Nicku, omlouvám se, ale můžeš nám říct alespoň něco? Třeba ti ta neznámá řekla něco, co by nám pomohlo v pátrání."

Nickovi se stáhl žaludek, a nejen proto, že ho teď upřeně pozorovaly tři páry očí. Ruce se mu chvěly, když konečně zvedl hlavu. „Neříkala nic, co by nám pomohlo, Lynn. Mluvila jen o tom, co kdysi bylo. Věděla všechno. O mém otci, o mé sestře, co jsem měl rád, jakou mi máma četla pohádku před spaním. Jak to mohla všechno vědět?"

Hlas se mu úplně zlomil. Woodová zamrkala, aby nikdo neviděl slzy, které jí hrkly do očí. Všechny svoje kolegy měla ráda a brala je jako svoji druhou rodinu. Pohled na zdrceného Nicka jí lámal srdce.

„Nevím, Nicku, ale tyhle informace mohla dostat od tvojí rodiny. Nemluvil jsi teď se svojí sestrou? Nebo se svým otcem? Mohli tyhle informace někomu nedopatřením říct a on je potom zneužil proti tobě."

Nick jen letargicky pokrčil rameny. „Komu by to asi tak říkali."

„Komukoliv. Možná by sis měl promluvit se svojí sestrou. Musíme přijít na to, kdo za tím stojí. A ještě něco. Nemyslím si, že ten chlap pracuje sám. Je to velká spletitá pavučina tajností a lží."

Její slova dávala smysl. Jí samotné o něco více, než Kimovi a Leemu. A Nick začal tušit, že jejich bystrá kolegyně ví zřejmě víc, než jim teď řekla.

Jenže, když se nedokázal svěřit ani Leemu, proč by měl mluvit zrovna s ní?

Woodová se zvedla ze židle. „No nic, víc už asi nevyřešíme. Já zajdu za Dicksonem, vyřešit tenhle případ má prostě prioritu. Kime, zajdi za Alexem, ať znovu rozešle popis toho chlápka po všech policejních odděleních ve městě. Nicku, ty si promluv se sestrou, co nejdřív. A Lee," otočila se k Leemu a zpříma se na něj podívala, „ty dávej na Nicka pozor!"

„Jako bych to nedělal," zabručel Lee směrem k ní. Dával na něj pozor pořád, a samotného ho štvalo, že není v jeho silách udělat víc. Velká pavučina tajností a lží. Nemohl se zbavit pocitu, že Nick je v jejím středu. Chycený v pavučině jako bezbranná muška, bez jakékoliv šance na vyproštění. Bylo to k uzoufání...

I zbytek dne, který nakonec s Nickem strávili nad vlastním případem, byl ponurý a depresivní. Nick zíval, když skončili, protože se pomalu schylovalo k večeru. „Nepůjdeme už domů? Mám hlad jako vlk. Zapomněli jsme se naobědvat."

Lee se usmál. „Čínu nebo pizzu?" Nick se zazubil, protože jakákoliv zmínka o jídle mu okamžitě dokázala zvednout náladu. „Co něco thajského? Pro změnu?"

„Klidně, změny já rád," Lee se zasmál a vstal ze židle. Sahal po kabátu, když začal jeho telefon vyhrávat příjemnou melodii od Cranberries. A volajícího dobře znal.

„Carrie? Co se děje?"

Ženský hlas na druhé straně se začal zvonivě smát. „Ahoj, vždycky se mě ptáš, co se děje. Nic, samozřejmě. Jen mě napadlo...co tahle dneska večeře?"

Lee se podíval na Nicka. Nevypadalo to, že by z jejího telefonu měl radost, což na jeho obličeji bylo docela znát. „Nezlob se, Carrie, ale dnes nemůžu."

Carrie se smála. „Jako vždy, pane „zvláštní detektive". Klidně můžeš vzít Nicka sebou, víš, že bych ho konečně ráda poznala. Slibuju ti, že udělám nějakou výbornou specialitu. Tedy pokud zase nemáte na krku nějaký veledůležitý a neodkladný případ."

Přemlouvat uměla a vařit taky, ale..."Je mi líto, Carrie, ale dnes to vážně nejde. Řešíme teď něco hodně vážného, až osobního, dá se říct. Ozvu se ti hned, jak bude po všem." Nechtěl zacházet do detailů, a ještě chvíli musel Carrie vysvětlovat, že opravdu dnes nemohou přijít. Byla trochu neodbytná, ale nakonec si dala říct. Tedy pod podmínkou, že hned, jak to půjde, zajdou alespoň někam na drink.

Nick se mezitím nenápadně vytratil z kanceláře. Lee věděl, že Carrie z nějakého důvodu nemusí, i když nikdy nechápal proč. Hodil na sebe kabát, telefon strčil do kapsy, a chystal se k odchodu. Bůhví proč jeho zrak padl na skříňku, na které stála v dřevěném rámečku fotografie. Byl na ní on a Jerry, kdysi je Carrie vyfotila na nějaké oslavě. Najednou si uvědomil, že za zítra to bude rok. Rok, co Jerry zemřel. Sevřelo se mu srdce, pořád cítil výčitky svědomí i bolest z jeho ztráty. I proto možná Carrie volala, aby nebyla v téhle těžké chvíli sama. Bude jí to muset vynahradit hned, jak to půjde.

Cestou domů si koupili jídlo, Nick byl zase zamlklý, ať už byl důvod jakýkoliv. Ale najedl se, což Lee považoval za úspěch. „Chceš nalít víno?" zeptal se Nicka, když dojedli, ale ten zavrtěl hlavou.

„Nechci." A pak si zničehonic přitáhl Leeho k sobě a políbil ho. Bylo to poněkud překvapivé, v poslední době si něžností moc neužili, o to víc jeho polibek Leeho potěšil. Sevřel ho do náruče, vychutnával si jeho rty i vlahé polibky. A když mu Nick zničehonic stál triko, věděl, že tenhle večer bude ještě lepší, než si myslel. Nečekaně vášnivý, smyslný, divoký.

A poslední.

„Popravdě, vždycky mě umíš překvapit," smál se Lee, když se vrátil z koupelny, a začal se oblékat.

Ano, tenhle večer bude plný překvapení. Nick seděl na gauči, už oblečený, zamyšlený, a ruce se mu chvěly. Rozhodl se. Po telefonátu od té ženské se definitivně rozhodl, že Leemu řekne pravdu. Nemůže donekonečna tajit, co viděl ve své vizi, že celou dobu ví, kdo jim chce ublížit. Cena, kterou oba zaplatí, bude obrovská, ale musí to udělat. Musí Leemu říct pravdu.

„Nicku, na co myslíš?" slyšel kdesi v dálce Leeův hlas.

Stín už není stínem, má svoji tvář a svoje vražedné cíle. Promiň, Lee, že ti ublížím. Jednou snad pochopíš, že jsem měl dobré úmysly a chtěl jsem tě chránit. Jednou mi snad odpustíš, že jsem zranil tvoje srdce a ublížil ti. Tolik tě miluji.

Nick konečně zvedl hlavu a podíval se na Leeho.

„Lee, já ti musím něco důležitého říct."