Dej mi ještě šanci

XIX.

Psal mi Dali?

Proč mi sakra píše? A ještě po tom všem?

,,Nemusíš mu odepisovat." Řekl soucitně Tom a podíval se na mě.

,,Já vím, ale asi má důvod, když píše..." odpověděla jsem mu a natáhla se po telefonu.

Dali: Ahoj, vím, že asi nemáš náladu, ale potřeboval bych si promluvit.
Elí: Proč? Myslím, že není o čem mluvit.
Dali: Chci ti to vysvětlit, prosím...
Elí: Fajn. Kdy a kde?
Dali: Zítra v 19:00 před vaším hotelem?
Elí: Ok
Zobrazeno

Dál jsem se jím nezabývala.

,,Tak co chtěl?" Ptal se Tom zvědavě. ,,Chce si promluvit a vysvětlit mi to." Řekla jsem zamyšleně a Tom se hned napružil. ,,Nejdeš s ním nikam, že ne?" Ptal se a bylo vidět, že zadržuje vztek. ,,Jdu, ale nemusíš se bát. Chce se jen sejít zítra večer před hotelem." Koukla jsem na něj a chytla ho za ruku, abych mu naznačila, že to myslím opravdu vážně a nemusí se bát.

,,Já vím, ale i tak se bojím....nikdy nevíš, co od něj čekat." A koukl se mi taky do očí.

Chvíli jsme si vzájemně koukali do očí a já si začala uvědomovat, co pro mě tenhle člověk znamená. Co všechno pro mě dělá. Nikdy jsem k nikomu nic takového necítila... já se zamilovala...

Tom na mě neustále upíral jeho pohled. Nejistě jsem opět zvedla hlavu a koukla mu do očí. Do těch nádherných hnědých očí, které skrývali nespočet emocí.

Pomalu se ke mně začal přibližovat. Nevadilo mi to. Věděla jsem, co to znamená, ale nechala ho pokračovat.

Pár centimetrů od mého obličeje se zastavil.

Prohlížela jsem si jeho obličej z blízka.

Nakonec jsem sebrala odvahu a dokončila to, co začal. Přiblížila jsem se k němu ještě víc a spojila naše rty v jedno.

Jeho rty byly neskutečně hebké.

Tom se odtáhl, což mě zarazilo. Nevěděla jsem, co čekat. Ale on se jen usmál, dal mi ruku na tvář a opět mě něžně políbil.

Užívala jsem si tento moment. Ano, vím, že jsem se s ním už líbala, ale tohle bylo tak jiné. Mezitím, co tamto bylo spíše plné touhy a způsobené žárlivostí, tohle bylo plné něhy.

Přišlo mi, jakoby se čas zastavil a já si přála, aby tento okamžik nikdy neskončil.

Já se opravdu zamilovala, ale až teď jsem byla schopná si to připustit...
***
Ráno mě vzbudilo ťukání na dveře.

Ospale jsem se došourala ke dveřím a otevřela je. Stál tam Jirka, což mě docela překvapilo.

,,Čau...nechtěl jsem tě vzbudit promiň." Omluvil se mi, když si všiml, jak vypadám.

,,Ne v pohodě, děje se něco?" ,,Ne, vlastně jo. Nevíš kde je Tom?" Zeptal se docela nervózně. ,,Včera nepřišel na pokoj a dneska ani na snídani. A na tréninku se taky neobjevil."

Hups... hned se mi vybavila představa na včerejší večer a začala jsem se usmívat jak měsíček na hnoji. Jirka si toho ale k mojí smůle všiml.

,,Takže tady je..." Odpověděl si sám. ,,Jo, no je tady. Asi jsem zapomněla nastavit budík." Řekla jsem a nervózně se usmála a poškrábala na zátylku. ,,Ne v pohodě, jen mu řekni, že zaspal trénink a měl by se dojít trenérovi omluvit." ,,Dobře." A mile jsem se usmála. ,,Jo a moc vám to přeju." Řekl a taky se na mě usmál. A nezapomněl mrknout.