Dej mi ještě šanci

XVII.

,,Vážně jsi ho měla ráda?" ,,Kdyby ne, tak asi takhle nebrečím, ne?" ,,Je to prostě kretén a tohle mu neprojde." Řekl Kuba a Tomáš s ním souhlasil. No to je bezva, teď mu ještě něco udělají.

,,Hlavně se do toho nemíchejte, prosím." Snažila jsem se je přesvědčit, ale bohužel marně.

,,Promiň Els, že jsem na tebe byl tak hnusnej." Omluvil se mi brácha. ,,Já na tebe taky nebyla zrovna nejmilejší. Promiň." ,,Takže odpuštěno?" ,,Odpuštěno." Přikývla jsem a Kuba mě obejmul. Objetí jsem mu s radostí opětovala.
***
Právě jsme na stadionu a kluci mají trénink. Dneska odpoledne hrajou s USA. Američani jsou dobří, ale já klukům věřím.

Docela jim to šlo. Řekla bych, že Tomovi a Kubovi prospělo se naštvat, protože Kuba pustil jen minimum gólů a Tom bránil jak o život. I když je obránce, občas dal i gól. Byla jsem na ně pyšná. A hlavně jsem byla ráda, že oba byli zase v pohodě.

,,Au!" Ozvalo se z ledu a to mě okamžitě vytrhlo z přemýšlení. Zděšeně jsem se otočila za zdrojem zvuku. Ulevilo se mi, že se nikomu nestalo nic vážného. Jen Kuba Štancl si šel asi pokecat s mantinelem.

,,Jsi v pohodě?" Houkla jsem na něj. Odpovědí mi byl zvednutý palec a dál se válel rozpáclej na ledě. Zvednul se, až když mu pomohli kluci.

Všichni se ještě ujišťovali, zda je opravdu v pohodě.

,,Jsem v cajku, lidi. Jen jsem to nedobrzdil." A zasmál se.

Žádná zranění už nebyli, ale to jsem nevěděla, co se ještě stane...

Trénink skončil a kluci zamířili do šatny. Další trénink tu měl být až za půl hodiny, ale nevím kdo tu má být, tak jsem se rozhodla jít na chvíli na led.

Oznámila jsem to klukům, aby na mě zbytečně nečekali, nandala si brusle a vyrazila.

Tak moc mám ráda bruslení, jen Škoda toho zranění. Bůh ví, kde bych byla teď, kdybych se nezranila. Vždy když jsem na ledě, vracejí se mi vzpomínky nejen na to krásné, co jsem zažila, ale bohužel i na tu nehodu. Vlastně se divím, že se nebojím být na ledě nebo že mě brácha pustí...ale já taková nejsem.

Nikdy jsem se moc neřídila pravidly. Ty jsou přece proto, aby se porušovaly, no ne?

Zkoušela jsem různé jednoduché skoky a otočky.

Dařily se mi, tak jsem se rozhodla zkusit těžší skok s otočkou. To jsem ale neměla dělat.

Sešla se náhoda s náhodou a když jsem se odrazila od země, všimla jsem si kousek od ledu bráchy, Toma a Daliho, jak se perou. To mě vykolejilo a způsobilo, že jsem nedodělala otočku a řítila se k zemi.

Ozvala se rána.

Všimla jsem si, jak kluci zpozorněli a dívají se na led. Dívají se na mě.

Najednou se ozvala bolest v mé pravé noze.

Neboli lépe řečeno, v noze, se kterou jsem se zranila na mistrovství a kvůli ní skončila s krasobruslením.

Nebyla jsem schopná nic a nikoho vnímat. Bolest byla tak silná, že mi přišlo jakoby se se mnou zastavil čas.

Tlumeně a z dálky jsem slyšela volání svého jména. Ovšem z čí úst vyšli jsem poznat nedokázala.