FRAMED

59. Rande

Bylo ráno? Odpoledne?

To jsem vůbec nevěděla. Já neměla sebemenší pojem o čase.

S nechutí rozlepím své ospalé oči. Ucítím příjemné teplo svalnatých paží Desmonda na svém úplně nahém těle. Zívnu a chci vstát. Jenže jeho paže zesílí, nedovolí mi se od něj odloučit.

„Ani na to nemysli," ozve se hrubý ospalý chraplák Desmonda. Zasměju se tomu.

„Potřebuju se osprchovat, jsem celá ulepená," řeknu. Desmond nesouhlasně zamručí. Otočí si mě čelem k němu.

„Dneska tě beru na rande." Usměje se a já si povzdechnu. Desmondovi se má reakce nelíbila. „Nechceš jít?" Zamračí se na mě.

„Není to o tom, že bych nechtěla jít. Jen je to hodně nebezpečné víš?" řeknu smutně. „Teprve včera jsme tě dostali ven. Nejspíš po celém státě hledají čtyři utečence z vězení a my půjdem na rande jako by nic?" Oba se zasmějeme, vzápětí z nás smích opadne.

„Neboj, bohužel, to nebude v luxusní italské restauraci, ačkoliv bych tě do ní za normálních okolností rád vzal," řekne a povzdechne si.

„A kam teda půjdeme?" zajímá mě.

„Do přírody," odpoví. „Je to jediné místo, kde můžeme jít," dodá.

„Znáš to tu?" Bylo to tady celkem na samotce. Okolo nebyly žádné baráky. Bylo tu jen pole s kukuřicemi a les.

„Vím, že tady je les, tak ho trochu prozkoumáme." Usměje se na mě. „Že prý tam je i nějaká řeka," dodá a mrkne na mě. „To znamená, že by sis měla vzít plavky."

„Cože? Ne, ne, neexistuje," protestuju. „V té zimě se koupat nebudu," bráním se.

„Dělám si srandu," začne se mi Desmond smát. „Nechci, abys mi prochladla, takže se koupat nebudeme." Ještě, že tak. „To si necháme do Afriky," zašeptá.

„Jestli nás nechytí na hranicích," vyslovím nahlas svůj největší strach.

„Poletíme osobním letadlem, zapomněla jsi snad?" řekne už vážně. Sice jsem moc chtěla věřit našim plánům, ale znělo to až moc hezky a jednoduše, což mi připadalo podezřelé.

„Já vím, ale-"

„Žádné ale." Nadzvednul se na své lokty v peřinách a svými prsty si mě za mou čelist otočil ke mně. Byla jsem nucená čelit jeho velkým hnědým očím, které mě momentálně uhrančivě pozorovaly. „Tvé myšlenky tě akorát brzdí v lepší život," poví vážně. Chvíli mě dál hypnotizuje svým spalujícím pohledem. „A prý se v tom lese vyskytují medvědi, takže bereme zbraň." A s tímhle vstal z postele. Oblékl se do tepláků a odešel z našeho pokoje.

___

Čerstvá vůně jehličí a dřeva drásala mé nosní dutiny a já si to náramně užívala. Bylo to dlouho, co jsem byla naposledy v lese.

Vyrůstala jsem na vesnici, takže jsem lesy milovala. Od mala jsem je znala, nebo aspoň ten, který byl za naší vesnicí.

Od té doby co jsem přešla na střední, na lesy jsem nějak zapomněla. Radši jsem si užívala pozornost kluků. No co. Byla jsem mladá a blbá.

„Neztratili jsme se náhodou?" zeptám se Desmonda. Dlaně jsem schovávala do kapes mikiny, která patřila Brooks.

„Neztratili. Neboj. Máš čest s pilotem, ti mají dobrý orientační smysl," řekne. Myslel to smrtelně vážně. Soustředěně se díval do papírové mapy. Nevím, kde ji sehnal. U Griffina doma je zkrátka všechno.