FRAMED

BONUSOVÁ KAPITOLA

Falešné obvinění je hrozné. Vězení je hrozné. Měla jsem pocity prázdna, tak obrovského prázdna a nicoty. Nemohla jsem se s tím smířit. Nemohla jsem zapomenout na sračky, které jsem prožila. Mám trauma a to si ponesu až do hrobu.

Říká se, že vše špatné je k něčemu dobré.

A teď si konečně připadám, že jsem uspěla. Něco jsem získala a něco zase ztratila. To je život.

Při pohledu na měsíční svit, který se odrážel od oceánu. Hrabala jsem nohama ve studeném písku a nosem nasávala slanou vůni moře. Šaty jsem měla od písku. Totálně jsem zapomněla, jak dlouho tu vlastně jsem.

Prý, že pro mě pak přijde.

Jenže ještě nepřišel.

A tak jsem si dál nohama hrabala v písku, nasávala jsem slaný vzduch, kterého se snad nikdy nenabažím.

„Už můžeš," ozve se vedle mě.

„To trvalo tak dlouho?" zeptám se ho.

„Chci, aby to bylo úžasné," odpoví mi Desmond s úsměvem.

„Achjo, vždyť to jsou jen narozeniny, není to nic-"

„Ne, ne, ne." Svou dlaní mi zacpe ústa. „Dvacet tři máš jen jednou a já chci, aby sis je co nejvíc užila," řekne Desmond. Usměju se na něj. Totálně mě dojal. Ty jeho hravé hnědé oči, kterými mě momentálně pozoroval. Prohlížel si mě od hlavy až k patě.

„Děkuju, moc si toho vážím, Desmonde," řeknu a obejmu ho kolem krku. Jeho teplé dlaně se dotkly mých holých zad, díky čemuž jsem se celá zachvěla. Desmond automaticky omotal ruce kolem mého pasu.

„Tak se pojď podívat, co jsem pro tebe připravil," zavelí a oba vstaneme z písku. Dojdeme do našeho malého dřevěného domečku, který má jen malý obývák, kuchyň a ložnici. Oběma nám stačí. Výhled rovnou na pláž je totiž neskutečný.

Vejdu dovnitř a všimnu si cestičky z lístků růží, která vedla až do ložnice.

„Desmonde, pane bože," zajíknu se a překvapením si zakryju pusu.

„Líbí se ti to?" zeptá se s úsměvem.

„Samozřejmě." Obejmu ho kolem jeho vypracovaného trupu a jakmile se odtáhnu, pokračuju po cestičce z růží. Desmond kráčí hned za mnou. Otevřu dveře do naší ložnice a já ztratím dech. Neměla jsem slov. Na naší posteli byly rozházené lístky růže. Bylo tu pár svíček, které provoněly celou ložnici.

„Desmonde, to jsi nemusel." Otočím se k němu.

„Nemusel, ale já jsem chtěl," odpoví mi a pohladí mě po mé tváři. Neměla jsem slov. Totálně mě dojal.

Na posteli byl malý dort, který Desmond upekl. Poznala jsem to podle toho nedokonalého tvaru. V duchu se nad tím zasměju. Byla jsem ráda, že ho upekl sám. Měl čokoládovou polevu. Oba milujeme čokoládu.

„Moc ti děkuju, Desmonde... tohle je moc hezké, moc si vážím toho, co pro mě děláš." Usměju se na něj a on mi úsměv opětuje.

„Zasloužíš si to," poví mi. Sedneme si na postel a já nám oběma ukrojím trojúhelníček čokoládového dortu.

„Mmm, je moc dobrý, Desmonde," rozplývám se.

„Recept mi dala Piper," poví se smíchem.

„Vážně?!" Směju se dál. „Ale jak?"

„Řekl jsem to Emmetovi, ať mi sežene od Piper nějaký recept na čokoládový dort. A když nám Emmet dovezl jídlo, donesl i recept, který mi napsala Piper." Nevěřím svým uším. Emmet nám tady jednou za měsíc dováží hromadu jídla, hygienických věciček a dalších hloupostí.