Knihomolky vetřelec {Ch.L}

16.

Anette

Řekla bych že velká cena Japonska nedopadla zas až tak špatně.
I Charles zněl po závodu uvolněji. Buď už to z něj vyprchalo a nebo nevím...

Tenhle týden se dozvím jestli mi vedení školy vyhoví v mém požadavku na individuální výuku. Docházela bych úterý a středu a jinak pracovala z domova.

„Pojďte dál slečno Badinová "
„Dobrý den"
„Tak posaďte se" usměje se na mě ředitelka.
„Díky vaším výsledkům a přístupu ke škole jsme se po dohodě s vašimi vyučujícími dohodli že se můžeme dohodnout. Každý den by vám na email chodily práce a podle potřeby by jste je odesílala profesorům a každou středu by jste docházela, můžete chodit klidně i v jiné dny ale středu vždy. " usměje se na mě a podá mi papíry, podepíšu to. A tím končí i moje dnešní výuka.

Bez toho abych mu nejdříve napsala jsem začala Charlesovi rovnou volat.

„Nett? Děje se něco?" Má chraplavý hlas asi spal, ve tři odpoledne...

„Vzbudila jsem tě?" Zeptám se

„Ne stejně už musím vstávat, mám hlad" zasmál se

„A děje se něco že voláš?"

„To nemůžu zavolat svému příteli?"
Slyším že se zvedá z postele a míří si to někam po bytě.

„Můžeš samozřejmě "

„Ale tak trochu řeknu mám individuální rozvrh" už jsem nedokázala skrýt nadšení.

„Tak skvělý... kdy přiletíš?"

„Uvidím nevím jestli bych stihla něco zítra a nebo až pozítří" směju se do telefonu, lidi co míjím si musí myslet že jsem blázen.

„Dobře dej mi vědět, uvidíme jestli bych pro tebe přijel..." skočila jsem mu do řeči

„Můžu si vzít taxi" řeknu. Zamručí.

„Raději bych si tě vyzvedl já" zasměju se.

„Dobře napíšu ti "

„Dobře dobře" něco chroupe je to jako bych telefonovala s veverkou.

„Ozvu se ti jdu ještě na nákup tak pa "

„Paa" zahuhlá do telefonu a já vypnu hovor.

Nakoupím vše co potřebuju aby mi tu brácha neumřel.

…

Potom doma jsem si zabukovala let na zítra, v Nice budu ve čtyři odpoledne. Napsala jsem rychlou zprávu Charlesovi. A do toho mi volala mamka. A říkala co všechno mi dá abych dovezla babičce do Čech.
Po hodině hovoru s mamkou jsem měla zase hlad.

Charles: Dobře... ale mám trénink

Me: v pořádku dostanu se :)

Charles: klíč od bytu ti nechám pod kytkou u dveří:)

Me: dobře mám tě ráda a těším se na tebe:33

Charles: taky tě mám rád a už aby jsi tady byla :33

A tím naše konverzace skončila. Pak přišel Leo z práce. A snědl mi můj těžce udělaný toust. A zmizel do svého pokoje. Bylo mi to jedno ale nesnesu když mi někdo, moji bratři, jí moje jídlo! Bez zaklepání jsem vtrhla do jeho pokoje. Převlékal se a u toho jedl můj toust. A jak se lekl zakuckal se.
„Ha karma je zdarma " vysmála jsem se mu. A zdrhla do svého pokoje.
…

Druhý den jsem už měla zabaleno. Když byl čas taxíkem jsem jela na letiště. Už můžu říct že jsem zkušená žena na letišti.

…

V Nice jsem si opět vzala taxík. Konečně jsem tu jen co jsme se přiblížili k Charlesovo bytu měla jsem úsměv na rtech a srdce v zadku.

Klíč jsem našla pod kytkou a odemkla si byt. Čekala jsem že tu bude tma. Tma tu byla ale do ní prosvítají svíčky. Přímo přede mnou byla cestička z plátků růží. Šla jsem po té cestičce. Až jsem došla do obýváku. Kde na mě čekal Charles opřený o klavír. S růží v ruce.
„Neměl jsi být na tréninku?" Přejdu k němu s úsměvem.
„Tak trošku jsem si to vymyslel abych ti mohl připravit překvápko" usmál se a podal mi růži. Přitáhla jsem si ho blíž k sobě a políbila ho. Usmál se do polibku a prohloubil ho.
„Chyběla jsi mi " zašeptal
„Taky jsi mi chyběl" zašeptala jsem.

Najednou se ale mezi námi rozhostilo teplo a nepříjemné dusno.
Stáli jsme tak že by se mezi nás ani papír nevešel. Spojil naše rty. Majetnicky mě chytl za boky. Sice jsme spolu asi týden ale chci asi víc. Je mi jasné že Charles to cítí taky.
Ale nevím jak...