Knihomolky vetřelec {Ch.L}

2.

Anette

Sedět, poslouchat a zapisovat. Tak vypadá každý můj den na vysoké.
Zatím můžu říct že moje očekávání přešlo hned druhý den školy.

Škola je už necelý měsíc a já jsem dle slov Lea jak chodící mrtvola. Chodím škola-knihovna-domov. Do knihovny už nemám ani čas projít si novinky jediné co tam beru jsou odborné knihy.

Já věděla že to nebude procházka růžovou zahradou. Ale až takhle trnitou cestu jsem vážně nečekala.
Nejradši bych všeho nechala ale moje odhodlání něco dokázat je mnohem větší.

Nakonec jsem po debatě s rodiči a Ledem. Kdy jsem jim řekla že se moje pocity z prvního týdnu změnily. Tak jsem přestoupila na jiné předměty. Kde už je to lepší.
Právo jsem vyměnila za literaturu.

Mám více volněji ale s tím že na každý týden máme eseje na různé spisovatele nebo knihy tak stejně jsem v jednom kole. Nejlepším kamarádem se pro mě stalo kafe. Zamilovala jsem si menší kavárnu na rohu od našeho bytu. Domluvila jsem si tam i brigádu.

Fakt se mi tam líbí je tam skvělý kolektiv a strašně příjemné prostředí.

A taky se mi tam už několikrát stalo že když tam byl nějaký kluk, zákazník, tak mi tam nechal lístek se svým číslem. Nikdy jsem na ně nereagovala. Než si začít něco s takovýma to raději zůstanu u fiktivních přítelů z knih. A nebo by musel přímo přede mnou spadnou kluk co se umí chovat, nekouří, moc nepije a je hodný.

Charles

Trenéři si na mě vymysleli pěknou věc. Při pauze mezi tréninky jsme jeli do Anglie. Zima, prší, podzim. Chybí mi v tomhle Monako. Mám teď menší přestávku a řekl jsem si že prouzkoumám toto město. Začalo zase pršet a tak mi nezbylo nic jiného než někam zajít. Vyhýbám se lidem a bulváru. Jen co vejdu zarazí mě teplo kavárny a docela naplněnost. Objednal jsem si kávu a usedl k baru v rohu u zdi. Příjemná obsluha. Když jsem si všiml že už přestalo pršet nadešel už čas jít. Zvedl jsem se hodil na sebe svůj lehký kabát a vyrazil k východu.

To bych se ale neměl srazit s mladou servírkou. Naštěstí jsme se srazili rameny takže cokoliv co nesla zůstalo bez újmy. Ale stejně nepříjemné to bylo.

„Omlouvám se"
„

Promiňte mi" řekli jsme nejednou. Podíval jsem se jí do očí. Krásně modré oči. A celkově byla krásná.
„Nett!" Ozve se její spolupracovnice od baru. Omluvně se na mě naposledy usměje a jde si dál po svý práci.

Vyšel jsem na studený vzduch.
A skoro nemohl popadnout dech. Měl jsem už pár známosti, pořád se potýkám s dívkami ale tahle. Nett.

Druhý den už od rána jsem v posilovně. Trenéři se mnou ale já si přijdu jako z gumy.
„Charlesi, děje se něco?" Přisedne si ke mně Andrea.
„Nic jen já nevím je toho asi moc" prohrábnu si rukou vlasy.
„Vždy je toho moc ale řekl bych že tě trápí něco jiného, dívka?"
„Pffff... nee"
„Jdi za ní"
„To nejde... nic by se mnou mít nechtěla "
„Dal bych si někde ten anglický čaj..."
„Cože?" Nechápu o čem to zase mluví
„Přidáš se?" Zvedl se a šel k východu.
Nic jiného mi nezbylo než vstát a jít taky.

Kroky nás dovedli až k té kavárně.
Vešli jsme a tentokrát tam tolik lidí nebylo řekl bych že byla poloprázdná. Za pultem stála nějaká blondýnka. Hned na nás začala okatě mrkat umělými řasami.
Andrea si dal ten anglický čaj a já jen kávu. Sedli jsme si ke stolku.
A dali se do řeči co se bude dít zítra.
A najednou vyšla. Odněkud ze zadu. Vyměnila se s blondýnkou.
Pohled jí padl na nás. Sledoval jsem jí nadále.
„Zvedni ten zadek a jdi k ní " zasyčel na mě. Nechápavě jsem se po něm otočil. Kopl mě pod stolem. Vstal jsem, aby mi dal pokoj, a šel k ní.

„Něco není v pořádku?" zeptala se
„Ehm ne všechno v pohodě jen jsem se chtěl ještě jednou omluvit za ten včerejšek"
„To je v pořádku to se tu stává často " prohodí s úsměvem.
Dovnitř vběhne malá holčička.
„Mohla bych poprosit o to linecké kolečko?"
„Jistě, chceš si ho sníst tady nebo si ho vezmeš s sebou?" Otočila se k ní s úsměvem.
„S sebou prosím" usmála se a n pult dala bankovku. Byla roztomilá jak stála na špičkách aby viděla.
Nett jí podala linecké a i vrátila zpět na peníze. Holčička poděkovala a odešla.

„Ehm no..." snažím se hledat slova.
„Kdyžby si třeba se někdy nudil tal napiš" podala mi lísteček.
Ona mi dala lísteček! Se svým instagramem!
„Dobře děkuju " usměju se na ní, úsměv mi oplatí a já zamířím zpět ke stolku. Kde mě čeká poplácání po rameni se slovy že už musíme jít jsme se zvedli a odešli. Naposledy jsem se na ní podíval a šel.

No jo ale nemůžu jí poslat žádost se svým účtem kde mám několik sledujících. Ale zase jí nějak lhát nechci. Nevím co dělat.