Knihomolky vetřelec {Ch.L}

10.

Anette

Chvíli jen tak, se dále pohupujeme do ticha.
„Přivádíš mě k šílenství" šeptá mi do ucha. Nemám odvahu se k němu otočit čelem a dívat se mu do očí. Bojím se. A nevím co mám od něho čekat. Co když se to všechno pokazí. Ale nedokážu koukat do zdi s pocitem že on čeká na nějakou reakci.
Překonám se a s nádechem se otočím k němu čelem. Ihned cítím jako by mě jeho oči spalovaly. Miluju jeho oči, miluju jeho hlas, miluju jeho chování, miluju jeho.
Připadám si bláhová, šílená. Copak se můžu zakoukat do někoho za pár týdnů. Vždyť se ani neznáme. Co když má nějaký vztah, ach bože. Jsem kráva, co když má nějakou dívku a já tu teď takhle straším.

„Mluví z tebe alkohol" odpovím slabým hlasem. Zavrtí záporně hlavou.
„Asi ale mluvím upřímně" cítím jeho dech na tváři.
„Řekni mi co teď cítíš"
„Bojím se" zašeptám... poodstoupí o krok ode mě.
„Ale ne tebe... ale všeho kolem toho kdyby jsme měli spolu vztah. Já jsem v Anglii a ty lítáš po světě... a navíc je tu tolik krásných holek. Já jsem jen obyčejná knihomolka co není ani tak hezká, lásku znám jen z knih a filmů a seriálů..." snažím se mluvit ale zabrání mi v tom to že Charles udělá jeden jediný krok, přivine si mě k sobě za pas a políbí mě.
Nečekala jsem takový nával emocí. Ale ty motýlci co popisují v knihách existují, takový šimravý pocit v podbřišku. Mám pocit že konečky prstů mám ledové a všechna krev mi pumpuje do mozku.
Pohnu rty a on můj pohyb napodobí. Zajela jsem mu rukou do vlasů a druhou se ho přidržuji za rameno.
Polibek pak přerušíme a s popadajícím dechem jsme zůstali stát v těsném a příjemném objetí.

Dokud se můj mobil nerozhodl ozvat s příchozím hovorem od mojí mámy. Nedokázala bych teď mluvit a u toho racionálně uvažovat a mluvit s ní. Tak jsem jí to jen vytípla a napsala krátkou sms že jsem v pořádku.
S plachým úsměvem jsem se vrátila k němu.
„Jen se musím zeptat... máš přítelkyni?"
„Ne nemám. A ty se máš přítele?"
„Mě nikdo nechce "
„To není pravda"
„Ale je se na mě podívej. Nosím brýle, mám obří stehna..." přiloží mi na pusu ukazováček.

„Ty jsi ta nejkrásnější dívka, kterou jsem potkal, taky nosím brýle. A řekl bych že tě dělají ještě víc roztomilejší než čočky. A tvoje postava mě dostává do kolen, miluju tvoje křivky"  říká a u toho mi projíždí rukama od boků až po stehna.

„Takže neříkej že tě nikdo nechce protože já tě chci tak moc až to bolí " jeho oči se lesknou. Chytím jeho tvář do dlaní a políbím ho.
„Už je pozdě, můžu si dát sprchu?" Zeptám se. Přikývne. Odtrhnu se od něj a jdu do pokoje pro hosty kde si vezmu taštičku s hygienou a pak pyžamo. Zavřu se do koupelny kde si dám rychlou sprchu a udělám si hygienu. Vyjdu ven v pyžamu, pyžamové dlouhé kalhoty a tílko. Jen co otevřu dveře od pokoje vykoukne z pokoje naproti Charlesova hlava.
„Děkuju za dnešek a dobrou noc " usměju se na něj a vejdu do pokoje
„Dobrou" slyším jeho odpověď.

Lehnu do postele. Poslouchám zvuk sprchy. Zavřu oči a vidím jeho. Ale ne tak nějak. Vidím jeho jak stojí ve sprše a úplně nahý. Proboha Anette!
Ještě jakou dobu kdy už bytem vládne ticho se jen tak převaluju. Ne že by postel nebyla pohodlná. Je to ta nejlepší postel ve které jsem kdy měla možnost ležet ale můj mozek si nedá pokoj.
Zvednu se z postele, vyjdu z pokoje přejdu chodbu a slabě zaťukám na dveře od Charlesova pokoje. Vejdu dovnitř. Ještě nespí. Pokoj osvětluje lampička a on leží na posteli s knihou a na sobě má brýle.
„Není něco v nepořádku?" Odloží knihu a brýle si dá do vlasů. Vyjdu ze stínu. Dívá se na mě s lehkým úsměvem.
„Říkal jsem že ti brýle sluší"
Nevím co mu odpovědět, sklopím hlavu k zemi, nechci aby viděl jak jsem zčervenala..
„Pojď sem" poklepe na místo vedle sebe. Asi až trošku moc jak nadšené dítě jsem si vlezla k němu do postele. Protože se začal od srdce smát. Jeho smích byl nakažlivý a tak jsem se k němu přidala. Otočil se a zhasl lampičku. Ležíme k sobě čelem a i když je tma vidím že mě pozoruje. Zavrtám se víc do polštáře a peřiny a konečně zavřu oči.