Vyslanec odešel a zanechal po sobě napjaté ticho. Relius mlčel a s prázdným výrazem ve tváři hleděl na zavřené dveře. Jeho oči však mluvily za vše. Drzost, kterou svou neochotou král východního království projevil, byla jako poslední hřebíček do rakve jeho trpělivosti. Dočasný mír, pokud se to tak vůbec dalo nazývat, byl tímto jednáním pohřben hluboko pod zem a já a vlastně i celé království jsme se tak mohli těšit na nastávající válku. Neměl jsem však pochyby o tom, kdo ji vyhraje. Upřímně jsem ani nerozuměl tomu, co krále vedlo k odmítnutí nabídky mého pána. Copak nebylo obětování pár kusů zlata a truhlic diamantů lepší, než smrt stovek vojáků a možná i nevinných? Alespoň mně připadalo, že je to výhodný a velmi štědrý obchod, když vezmu v úvahu, že to byl právě král východního království, kdo celou tuhle šlamastiku vůbec započal.
,,Kierane, obeznam s výsledkem našeho dnešního jednání generály. Ať začnou připravovat vojska. A pošli za mnou někoho, kdo doručí můj dopis. Věřím, že vybereš někoho schopného a důvěryhodného. Teď běž a dej se do práce." rozkázal a já s úklonou opustil místnost.
Tentokrát jsem si s cestou skrze palác dal načas. Jakoby nám snad válka mohla někam utéct. Navíc jsem měl mluvit se Zukem. Na něco takového potřebovala vnitřní přípravu snad každá alespoň trošku rozumná osoba. Nikdy bych za ním sám od sebe nešel, ale rozkaz je rozkaz, a tak jsem nyní neměl moc na výběr.
Z paláce jsem se vydal do kasáren. Pamatoval jsem si to místo částečně z dětství a za tu dobu se tu toho moc nezměnilo. Vojáci v uniformách se procházeli všude kolem, jakoby byli na dovolené a ne ve službě. Fasády domků toho měly už hodně za sebou, šlo to na nich poznat, ale přesto si ještě důstojně udržovali svou původní barvu. Díky zapáleným rozhovorům to tam bzučelo jako v úlu, což mi dával jen další důvod k tomu vypadnout co nejdříve to jde.
Zukův domek byl až téměř úplně na konci, opatřený soukromou stájí pro jeho koně. U dveří jsem se zastavil a jen němě pozoroval břízové dřevo, z nějž byly vyrobeny. Ani za mák se mi nechtělo klepat a už vůbec ne vcházet dovnitř, ale opět, rozkaz je rozkaz. Zhluboka jsem se tedy nadechl a zaklepal. Uvnitř bylo chvíli ticho, než jsem zaslechl nevrlé brblání a naštvané kroky, nebo spíše dupání, mířící ke mně. Generál měl očividně den blbec a nebo se snažil udělat do podlahy díry. Dveře každopádně rozrazil s vervou sobě vlastní, načež se zasekl uprostřed nádechu a jen na mě mlčky koukal. Očividně zapomněl veškeré poznámky a urážky, jež si chystal cestou ke dveřím. Přinášelo mi to vnitřní uspokojení sledovat jeho zmatení. Přeci jen jsem uznal, že celá tahle hra na předávání vzkazů by mohla být pěkná zábava.
Sám sebe jsme v duchu napomenul a pokusil se z mysli vytěsnit všechny ty blbosti, jež se mi tam přehrávaly dokola a dokola jako zaseknutá gramofonová deska. Byl jsem tam pracovně, bylo na čase se podle toho také chovat.
,,Potřebuji s tebou mluvit."
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Ahoj všichni!
Konečně pátek a s ním i další, tentokrát poněkud kratší kapitola. Ale nebojte, já vám to příště vynahradím ;).
Do Vánoc nám zbývá už jen 16 dnů :).
Ren
ČTEŠ
Mistr popravčí
AdventureDokáže láska zlomit i toho nejchladnějšího z nás? Dokáže odemknout stovky zámků až k samotnému zranitelnému srdci? Dokáže proniknout leze chlad a přinést úsměv na tváři toho, kdo ji skrývá za svou pověstí a dýkami?
