Mistr popravčí

2. Tiché varování

Kvůli našemu zdržení v lese jsme z něj vyšli až ve chvíli, kdy se začalo rozednívat. V tu dobu už jsem původně chtěl být na zámku, ale nedalo se nic dělat. Díky paprskům slunce a tomu, že děsivý les už byl za námi, jsem alespoň opět mohl nasednout, a tak nám kilometry ubíhaly rychleji.

---

Cestou přes město jsem byl už značně nevrlý kvůli svému zdržení, byť můj výraz zůstával stejně chladný jako obvykle. Uvnitř jsem však zuřil a postavit se mi v tomto stavu někdo do cesty, s největší pravděpodobností by neodešel po svých.

Většina lidí okamžitě uhýbala stranou a ostatní se mi obloukem vyhýbali. Matky zakrývaly dětem oči a ostatní lidé odvraceli pohled, aby neviděli trojici hlav, přivázanou k mému sedlu. Stopa krvavých kapiček se mě však držela neodbytně a paličatě, takže i když hlavní část hrůzné podívané unikla jejich zraku, stopy po ní na dlažbě zůstanou ještě nekokik dlouhých dní.

K bráně jsem se dostal bez jediného zastavení. Stráže ji otevřely a já vjel na nádvoří. Klapání podkov se úplně ztratilo v ruchu pobíhajících osob a hlavně strážných, kteří se přišli podívat, zdá se vracím s úspěchem či prázdnou. Když jim pohled padl na trojici hlav, vypadali dost šokovaně. Já si jich však nevšímal, musel bych se totiž jen naštvat, což by pro mé okolí bylo značně nebezpečné. Seskočil jsem tedy bez jediného slova z koně, odvázal ze sedla hlavy a uzdu předal podkonímu, který si ji se sklopeným pohledem bázlivě převzal a vydal se ke stájím, rád, že se mnou nemusel být už ani o chvíli déle. Sám jsem se poté rozešel k paláci. Ani zde se mnou nikdo neprohodil byť jen jediné slovo. Všichni se mi klidili z cesty, počínaje hlídkami, konče služebnictvem, což bylo v tuto chvíli celkem nemilé, potřeboval jsem totiž sehnat svého pána.

,,Kde je král Relius?" zavrčel jsem na jednu služebnou, která sebou trhla div neupustila vázu s růžemi.

,,E-eh, v s-salonku. M-má tam schůzi." zakoktala vyděšeně při pohledu na mou zásilku. Na její slova jsem už neodpověděl, jen jsem ji obešel a vydal se rázným krokem směrem k salonku, o kterém mluvila.

U jeho dveří stáli dva vojáci, kteří při pohledu na mě mírně zbledli, byť se snažili o klidný výraz. Upřímně by mi bylo asi úplně jedno, kdyby se jim to nepodařilo. V danou chvíli mi vlasně bylo ukradené vše kromě mého pána a nutnosti dokončit můj úkol. Nezdržoval jsem se tedy žádnými formalitami, otevřel dveře a vstoupil.

Salonek byl prostorná místnost, v jejímž středu se nacházel dřevěný stůl z masivu pro sedm lidí. Přímo naproti dveřím bylo velké okno s těžkými závěsy a kolem se nacházely police s květinami, knihami a soškami, které většinou král dostal darem od svých hostů. Některé byli z cizích zemí a měly velkou cenu už jen pro dálku, kterou sem urazily. Jiné ji získaly díky jejich tvůrcům, další kvůli materiálu, z nějž byly. Našli byste zde snad vše od mramoru přes zlato až po křišťál. Vše zakončoval krb, který se ale nyní díky přívětivým teplotám nevyužíval.

Ze sedmi židlí byly obsazeny čtyři. V čele stolu seděl ve svém křesle král Relius, po jeho levici zabýrali dvě místa velitel jízdy se svým pobočníkem, a po jeho pravici seděl vrchní generál vojsk Zuko. Gerrard zemřel před dvěma lety ve válce, a tak Zuko zaujal jeho místo, jakožto jeho syn. Nenáviděl jsem ho stejně jako kdysi, avšak měl jsem momentálně důležitější povinnosti. Několika kroky jsem překonal vzdálenost mezi mnou a králem Reliem a klekl na jedno koleno jen kousek od jeho židle.

,,Můj pane, nesu vám, oč jste žádal." pronesl jsem a ukázal mu trojici hlav. Králův výraz se rozjasnil.

,,Výborně, Kierane. Bezchybný jako vždy. Kéž by i ostatní bojovníci byli jako ty." odvětil a já přitom nemohl přehlédnout ledový pohled, který věnoval trojici u stolu.

,,Odnesete ty hlavy a připravte je. Chci z nich udělat výstrahu." luskl tentokrát na sluhu, stojícího v rohu místnosti, který k nám přistoupil a opatrně si trojici hlav přebral, načež se vytratil pryč, snažíce se je držet co nejdál od těla, aby se ho ani nedotkly.

,,Kierane, běž se umýt a převléct, chci tě mít u sebe při mém proslovu." kývl na mě.

,,Ano pane." vstal jsem a opustil místnost.

---

Ve svém černém úboru, tentokrát však čistém, jsem chodbami paláce mířil k balkonu, na kterém král míval své proslovy. Byl dost vysoko na to, aby ho nikdo z poddaných nemohl ohrozit v případě, že by se s jeho slovy neztotožnil, a zároveň byl umístěn tak, že na něj všichni viděli a slyšeli každé slovo.

Relius už na mě čekal před jeho dveřmi společně se Zukem, který zde nyní nemohl chybět. Král byl oblečen do svého slavnostního oděvu, který na tyto příležitosti často používal. Byl v krémové barvě, zdobený zlatem, přepásaný rudou šerpou. Zuko byl ve své uniformě, která samozřejmě obsahovala i meč a několik ocenění. Král s ním polohlasem rozmlouval a přitom ho probodával svým obvyklým, povýšeneckým pohledem.

,,Můj pane." ozval jsem se, aby o mně věděli. Oba se na mě ve stejnou chvíli otočili. Zuko se mračil, jakoby mě svým pohledem chtěl sprovodit ze světa. Ve tváři krále se naopak objevil klid.

,,Kierane, výborně. Když jsme tu už všichni, můžeme začít." přistoupil ke dveřím balkonu, které mu byly ihned otevřeny, a zlato, všité do jeho oděvu, se rozzářilo. Držel jsem se krok za ním a teprve až za mnou vstoupil na balkon generál. Vzduchem se nesly zvuky trubek, a když utichly, utichly i rozhovory dvořanů, stojících dole na nádvoří. Všichni vzhlíželi ke svému králi, který se hrdě vystavoval na odiv.

,,Poddaní... Včera se tři rytíři pokusili uprchnout a porušili tak zákon, který jsem já sám zavedl. Byli však dopadeni a spravedlnosti bylo učiněno za dost. Nechť je toto varováním pro všechny. Spravedlnost je neomylná a nelze se jí vyhnout. Dostihne každého, ať se snaží sebevíc. Nechť je tedy toto pro vás cennou zkušeností." ukončil Relius svůj proslov a mávl rukou, načež dvojice rytířů strhla plachtu, jež překrývala ono ohavné dílo. Na hradbách byly na třech dřevěných tyčích napíchnuté hlavy dezertérů, které jsem králi jen před několika hodinami přinesl. Poddaní na ně hleděli s šokem a ti ostatní, které neovládlo zděšení, znechuceně odvraceli zrak. Relius si ten pohled chvíli vychutnával, zatímco já stál po jeho boku a trpělivě snášel pohledy těch, jež se na mě odvážili podívat. Všichni moc dobře věděli, kdo byl královou spravedlností. Kdo byl jeho katem, který zabíjel a vraždil pro jediný rozkaz. Byl jsem to já, mnohem děsivější varování, než trojice hlav na kůlech na hradbách.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Pozdě, ale přeci!
Do Vánoc nám zbývá už jen 21 dnů :)!
Ren