Mistr popravčí

5. Nebude to snadné

Hostina na počest ukončení zdárného turnaje trvala již několik hodin. Samozřejmě jsem musel být součástí, neboť jsem se sám zapojil, ale tentokrát mi to ani moc nevadilo. Díky téhle maškarádě jsem alespoň mohl být blíže svému objektu zájmu. Chtěl jsem ho, opravdu jsem po něm toužil. Ani všechny dortíky a zákusky nepřebily chuť, kterou jsem dostal při pohledu na něj. Uvolnění a vybití frustrace společně s jeho nevinnýma očima.

,,Kierane, varuji tě. Je to sluha mé nastávající, neudělej nic neuváženého." sykl do mého ucha král, čímž mě na chvíli vytrhl z transu. Pomalu jsem se otočil a zpříma se mu zahleděl do očí, což se málokdo odvážil udělat. Nechtěl jsem svému pánovi odmlouvat, ani jsem to neměl v plánu, avšak také jsem mu chtěl dát najevo, že se jen tak nevzdám.

,,Chci ho." pronesl jsem jednoduše, aniž bych pohled přerušil.

,,Vem si ho, ale nechci slyšet jedinou stížnost či jen její náznak." odvrátil zrak a pokračoval v jídle.

,,Rozumím." kývl jsem a vrátil se k pozorování blonďáka. Bude můj.

---

Procházel jsem se chodbami paláce a užíval si ticho a klid. Všichni byli ještě na hostině, a tak jsem měl jistotu, že mě nikdo nevyruší. Schválně jsem vybíral temnější části, abych nemusel míjet kužely světel z loučí. Znal jsem i rozpisy stráží, takže ani je jsem nepotkával. Byl jsem sám jen se svými myšlenkami, které se bohužel pro mě točily jen kolem blonďáka, což způsobovalo nepříjemné těsno s mých kalhotách. Rád bych se uvolnil, potřeboval jsem to, ale osoba, jež toho měla být nedílnou součástí, nyní seděla v jídelně a hodovala. Bylo to k zlosti. Na všechny mé partnery stačil strach, vidina peněz či několik skleniček alkoholu, po kterých byli svolni prakticky k čemukoliv. Jeho jsem ale nemohl opít, vydírat nebo uplatit jako nějakou prach obyčejnou děvku, nenene, s ním to bylo jiné. On měl až příliš důležité postavení, byť byl jen sluha. Kdyby se o tom zmínil princezně, byl by to obrovský problém. To znamenalo jediné. Když jsem se s ním chtěl vyspat, musel jsem ho přesvědčit, že to chce i on sám. Musel jsem se mu začít dvořit.

---

Raní paprsky se sotva stihly opřít do oken paláce a já už byl připraven započít svůj plán. Vyrazil jsem z pokoje s novým nadšením, které ještě vzrostlo ve chvíli, kdy jsem zjistil, že se král s princeznou rozhodli pro snídani v zahradách. Tam její sluha jistě nebude chybět a to byla má šance. Sám jsem se pospíchal najíst, a poté se vydal do zahrad. Snídaně se podávala v altánku daleko od paláce, a tak jsem měl ještě možnost cestou natrhat květiny. Záhony byly naštěstí bohaté, a tak si nikdo, možná až na zahradníka, chybějících kousků nevšimne.

Připadal jsem si trochu jako idiot, když jsem si musel takto hrát na nějakého zamilovaného blázna, ale na druhou stranu mi samotné družení přišlo svým způsobem vzrušující. Bylo to jako hra na kočku a na myš. On byl tou nevinnou myší a já kocourem, který se ho snažil ulovit. Vzrušující.

Už z dálky jsem v altánu viděl Reliuse a Zayu, jak společně upíjí čaj a něčemu se smějí. Ti mě však zajímali jen pramálo, má pozornost patřila blonďákovi, který postával u schodů altánu a hleděl mým směrem. V bílé vypadal jako andílek a já si nemohl pomoct, ale toužil jsem ho zatáhnout do ložnice, hodit ho na postel a držet ho za boky pod sebou, zatímco bych se pohyboval hluboko uvnitř něj a z jeho nevinných oček by tekly slzy slasti. Toužil jsem ochutnat jeho rty. Chtěl jsem poslouchat sladké vzdechy, symfonii slasti, která by při každém mém přírazu vycházela z jeho úst. Kytici jsem proto velmi nenápadně skryl za záda a přistoupil až k němu.

,,Přeji ti dobré ráno." pronesl jsem a mírně se pousmál, ukazujíce mu dárek, který jsem mu přinesl.

,,Ta je pro tebe. Ty květy jsou skoro stejně překrásné jako ty." mrkl jsem na něj a musel chvíli počkat, než se vzpamatoval dost na to, aby má slova pochopil. Když se tak stalo, trochu jsem mu dopomohl k tomu, aby kytici vzal do svých rukou, načež jsem mu vysekl krátkou poklonu a trochu od něj odstoupil, abych konečně mohl pozdravit i osazenstvo altánu, jež mě s údivem ve tváři mlčky pozorovalo.