Mistr popravčí

1. Úkol od krále

Konečně se dostali až ke královským komnatám. Obrovské zdobené dveře jim otevřeli dva strážní a nechali je vstoupit. Král kolem nich hrdě prošel, následovaný svým zabijákem, jen co se však dveře zavřely, zhluboka vydechl, svalil se na pohovku a frustrovaně si protřel kořen nosu.

,,To snad není možné! Ten chlap měl při sobě patnáct mužů a nebyl schopný ty tři najít! To snad není normální! Byl naprosto neschopný!" prskal naštvaně a Kieran ho jen mlčky poslouchal. Chápal jeho rozhořčení a sám nedokázal pochopit, jakože ty tři dezertéry Bajard se svou skupinou nechytil. Byli jen tři a nebyl to ani den, co zmizeli.

,,Rozumíš!? Už dávno měli být mrtví, ale oni si místo toho pobíhají po svobodě, i přes svou zradu a útěk!" vstal z pohovky a začal přecházet po pokoji.

,,Tohle nemůžu nechat jen tak! Ještě dnes se připravíš na cestu a vydáš se je hledat, rozumíš? Najdi je, zab je a jejich hlavy mi sem přines, aby ostatní viděli, jak dopadnou, když mě zradí, rozumíš!?"

,,Ano, můj pane." uklonil se černovlasý.

,,Vem si sebou koho chceš, ale chci jejich hlavy!"

,,Půjdu radši sám." král kývl.

,,Fajn, ale chci je tu mít co nejdříve."

,,Ano, můj pane." opět jsem se uklonil a vyšel ven z pokoje. Strážným jsem nevěnoval jediný pohled a bez zastavení pokračoval chodbou až ke schodišti, po kterém se vydal dolů a poté ven ke stájím.

---

Vyjel jsem z města a zamířil na sever do lesů. Tam prý Bajary se svou družinou ztratil jejich stopu.

Klusal jsem na svém hřebci a rozhlížel se kolem. Můj pán chtěl jejich hlavy co nejdříve, takže jsem se nehodlal nijak zdržovat.

V lese jsem sjel z cesty. Zaprvé to bylo moc nápadné a každý alespoň trochu rozumný člověk, který by zradil krále, by se jí vyhl. Zadruhé byla nedaleko řeka, díky které se dalo v lesích celkem pěkně orientovat a navíc sloužila jako zdroj vody. Zanedlouho jsem dokonce uslyšel šumění a stromy mi odkryly pohled na poklidně tekoucí říčku, sotva pět metrů širokou. Voda nebyla nijak prudká a zároveň byla celkem čistá. Tekla lesy a podél skal, čili následovat ji znamenalo cestovat pod klenbou stromů a ve stínu hor, což bylo pro uprchlíky ideální.

,,Jedem." pobídl jsem hřebce a rozjel se po břehu. Uprchlíci nemohli být daleko, neměli koně ani pořádné zásoby, navíc to byl jen necelý den, takže jsem věděl, že je brzy dostihnu.

Uplynulo několik hodin, které jsem bez přestávky strávil v sedle. Byl jsem na podobné cestování zvyklý, můj čtyřnohý společník se však čím dál častěji díval na chladnou vodu, a tak jsem se rozhodl, že si dáme na chvíli pauzu. Seskočil jsem ze sedla a nechal ho přistoupit k řece, zatímco já mezitím poodešel kousek dál a rozhlížel se po okolí. Nejprve jsem nezahlédl nic neobvyklého, ale poté jsem si všiml stop v bahnitém břehu. Někdo z nich si očividně nedával pozor a šlápl do bahna, čímž prozradil celou skupinu. S drobným úšklebkem jsem se vrátil zpět, vyhoupl se do sedla a rozjel se vpřed.

---

Když už slunce začínalo pomalu klesat, jsem věděl, že jsme blízko. Na zemi před sebou jsem v bahně čím dál častěji viděl stopy, které byly každou chvílí čerstvější. Blížil jsem se, velmi rychle. Pobídl jsem svého koně k běhu. Pokud vše půjde tak, jak chci, zabiju je a vyrazím na hrad. V případě, že se nebudu nikde zdržovat, měl bych dorazit nad ránem a předat králi jejich hlavy, čímž bych splnil jeho rozkaz.

O několik minut později jsem přece jen v dálce před sebou zahlédl trojici mužů. Nasadil jsem chladný výraz, skrze který nepronikla jediná emoce, a z pouzdra vytáhl jednu ze svých dýk. Zamířil jsem, vzduch prořízlo zasvištění a jeden z mužů padl s bolestným výkřikem k zemi. Jeho dva společníci se překvapeně otočili a vypadalo to, že svému druhovi pomůžou, avšak ve chvíli, kdy spatřili mě, okamžitě své plány změnili a rozběhli se pryč. Proti mému koni však neměli šanci. Zanedlouho si má dýka našla cestu i k srdci druhého z nich, jehož tělo dopadlo s žuchnutím na zem. Třetí muž stále utíkal. Neohlížel se, věděl, že už je sám, a měl strach, který byl doslova hmatatelný. Netrvalo však ani pár sekund a dohnal jsem ho. Tasil jsem meč a jedním švihem ho připravil o to, co po mně můj pán žádal.

---

Les v noci vypadal zlověstně. Klusal jsem podél bublající říčky, abych se mohl snáze orientovat, zatímco po mé levici se ke mně natahovaly větve stromů, připomínající pařáty příšer. Neměl jsem strach, avšak můj hřebec se lekl pokaždé, když se koruny roztančily v poryvu větru, díky čemuž začala trojice hlav, přivázaná k sedlu poskakovat a narážet do mé nohy.

,,Prrr, no tak, klid. Jsou to jen stromy. Nic ti neudělají." pevně jsem v rukou svíral uzdu a držel tak svého koně v kontrolovatelném stavu. Byla to ironie. Na jednu stranu se nebál třaskotu mečů a ohánění dýkou, ale poryv větru ho dokázal vyděsit k smrti.

,,Ah, no tak, nic to není, neublíží ti, uklidni se." poplácal jsem ho po šíji, zatímco jsem druhou rukou tiskl onen kus kůže, který mi zaručoval, že neskončím na zemi, prozatím. Hřebec však frkal dál a při každém zvuku trhal hlavou s očima vytřeštěnýma. Ve chvíli, kdy mu pod kopyty praskla větev, to už nezvládl a s hlasitým zaržáním se vzepjal na zadní. Jen tak tak jsem stihl pažemi obejmout jeho krk a co nejvíce se na něj natisknout, abych neskončil na zemi.

,,Prrrr, no tak, klid." začal jsem ho opět uklidňovat ve chvíli, kdy se jeho kopyta vrátila na zem. Jeho neklidné podupávání a vytřeštěné oči mě však přiměly sesednout a zpříma se mu zahledět do očí.

,,Nemáš se čeho bát, jdeme." rozešel jsem se vpřed a on mě musel chtě nechtě následovat. Vypadal však o něco klidněji, když jsem teď kráčel před ním jako štít. Jediné, před čím jsem ho však mohl ochránit, byl vítr, klacky a listy.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Pokračujeme další kapitolou, takže zatím se mi daří všechno pěkně dodržovat. Uvidíme, jak dlouho to vydržím :D.
Každopádně, jaký jste měli den? U nás od rána sněžilo a vlastně ještě stále sněží. Snad budou i ty Vánoce takhle krásně bílé.
A když už je řeč o Vánocích, zbývá nám do nich už jen 22 dnů ;).
Ren