Caroline byla zavřená v jenom obrovském sídle. Mohla chodit kamkoliv po místnosti, ale nemohla vyjít ven. Mikaelsonovi jí schovávali, aby si nepřítel myslel, že spolu s Davinou utekly. Nevěděla, co bylo horší. Jestli když byla Davina zavřená na té půdě nebo tady s Mikaelsonovými. Za ten den Davině nečelila, bála se. Musela však. Zaklepala na prozatímní pokoj své nejlepší kamarádky.
,, Dále." Ozvala se zevnitř. Ona sebrala veškerou odvahu a vešla dovnitř. Podívala se své kamarádce do očí a ta nevypadala naštvaně, což byla obrovská úleva.
,, Vím, že to vypadá špatně, ale..." Nevěděla, co říct, takže byla ráda, že jí přerušila.
,, Caroline, to je dobrý. Sice nevěřím jim, teď už ani Marcelovi, ale věřím tobě. A jestli jim nějak pomáháš, máš proto důvod." Přemýšlela, jestli jí má říct o tom, že je tady nedobrovolně, ale nakonec se rozhodla, že ne. Stejně to nic nezmění a ona se nebude cítit tak beznadějně.
,, Co chceš teda dělat?" Byla optimistka, takže věřila, že je vždy, co dělat. I teď. I když ji Klaus ovlivňoval.
,, Já nevím. Marcel chce mě s mocí a Mikaelsonovi zase mě bez moci. Ta moc mě děsí a taky bych se jí ráda zbavila, ale to by mě museli zabít. Sice tvrdí, že obživnu, ale nevím." Caroline k ní přišla blíž na postel a obejmula ji. To je asi to nejlepší, co teď mohla udělat.
,, Zkusím si s čarodějkami promluvit. Mají mne rády a třeba dokážu něco zjistit." Davina se na ni usmála. V jejích očích viděla naději, kterou teď momentálně taky potřebovala.
,, Díky, Care. Jsi nejlepší." Řekla a objala ji. Tenhle pocit si chtěla udržet navždy, ale bohužel to nešlo.
Nevěděl, co dělat. Caroline a Davina byli pryč a on naprosto bez způsobu, jak je najít. Zkoušel zjistit od svých upírů, jestli něco neví, ale bohužel. Taky se zeptal čaroděj, ale pouze na Caroline. Nemohl jim dát vědět, že už je nemá v moci. Připadal si jako idiot. Během pár dní ztratil dceru i svou zbraň. Věděl, že bude Caroline reagovat nějak podobně, takže ji právě proto sem nevzal. Pořád měl však v hlavě den, kdy ji poprvé uviděl.
Byl to normální den jako každý jiný. Alespoň si to myslel. Procházel se po městě jako král, kterým byl, když v tom zaslechl pláč. Nevěděl co, ale něco ho k němu táhlo. Ten zvuk ho dovedl až k popelnicím. Tam leželo miminko v krabici. Nesnášel, když se ubližovalo dětem. Vzal ho do náruče a ona přestala plakat. Otevřela svá nádherná modrá očička, usmála se na něj a svými malýma ručkama uchopila jeho noc. V tu chvíli věděl, že si ji chce nechat a tohohle nikdy v životě nelitoval. Dokonce ani teď.
