Skrytý nepřítel - případ desátý

Kapitola třetí

„Takže to číslo, Lee, zajdeme za Alexem," vylítla Woodová ze židle jako velká voda. Najednou měla pocit, že nesmí ztrácet čas zbytečným plkáním o nesmyslech a konečně by se měli někam pohnout. Vystrkala Leeho z kanceláře a o pár minut později byli Alexově pařmenském doupěti. Jejich ajťák a hacker v jedné osobě kupodivu neseděl na židli a nehrál žádnou ze svých her, ale byl zalezlý pod stolem a šťoural se jedné z těch krabic, co tam měl. Asi to byl server, ale to Lee bral jen tak odhadem.

„Máme pro tebe práci," houkla na něj Woodová, a Alex se lekl tak, že se praštil hlavou o stůl nad ním. Tiše zaúpěl a poslal Woodovou do horoucích pekel. „Vylez a sedni si k tý svojí chytrý mašince. Máme pro tebe důležitý úkol," naklonila se, aby na klejícího ajťáka dobře viděla a sladce se usmála.

Alex konečně vylezl z pod stolu a zašklebil se. „No, i bez vás mám úkolů docela dost. Tady se dějí věci, to bys koukala," prohodil naštvaně, ale konečně se usadil na židli, a Lee s Woodovou ho následovali. „Tak co potřebujete," pravil unaveně, a Lee ho v rychlosti a jen stručně obeznámil se situací.

„Potřebujeme vědět, čí je to číslo, Alexi. Dokážeš na to přijít?" zeptala se Woody nevinně a Alex se skoro urazil. „No dovol. To číslo," pravil důležitě a pořádně si protáhl prsty. Lee si ho dobře pamatoval a o pár vteřin později už Alexovy prsty začaly létat po klávesnici. „Hm, 1666587. To je divný číslo, ale podíváme se na to," bručel si jen tak pro sebe a vzápětí na obrazovce začaly vyskakovat nejrůznější tabulky. Lee se v tom ani nepokoušel vyznat. Alex upřeně zíral na tabulky a šklebil se, jako by kousl do citrónu.

„Je to fakt divný, lidi. Tohle číslo neexistuje. Nemůžu ho najít v žádné databázi," zavrtěl hlavou a pak se zamračil, zatímco Leeho při jeho slovech polil studený pot. „Škoda, že tu Nick není. Potřeboval bych jeho mobil," povzdechl si a nervózně poťukával prsty o klávesnici.

Jenže Nickův mobil tu byl. Woodová po Leem loupla očima, tudíž mu nedala na vybranou. Po krátkém zaváhání Lee sáhl do kapsy a strčil telefon Alexovi přímo před nos. Jejich ajťák po něm nadšeně hrábl a rychle ho napíchl na jeden z kabelů, který mu ležel na stole a nijak se nezabýval tím, že Lee tu má Nickův mobil a Nicka ne. Následovalo dalších deset minut horečného ťukání na klávesnici, tisíce dalších tabulek, a dokonce i pár sprostých slov. Alex byl v takovém transu, že cokoliv mu říkat bylo naprosto zbytečné. A tak jen tiše seděli a odevzdaně čekali na výsledek.

„Řeknu vám to takhle, vážení. To telefonní číslo existuje, ale nejde zjistit, komu patří, a hlavně odkud dotyčný volal. Sakra, tohle je dost chytrej maník, protáhl to přes servery po celým světě, zjistit, odkud volal, by zabralo dny," ušklíbl se, ale zároveň mu v očích zajiskřilo nadšením. Počítačové hádanky pro něj byly jako droga, a on byl teď zrovna ve svém počítačovém rauši.

„Takže je to z našeho světa. Žádný telefon ze záhrobí nebo tak," vysoukala ze sebe Woodová a Alex se na ni podíval, jako by měla lepru. „No jasně, že ne, jak říkám, chytrej maník, ať je to kdokoliv. Ale na mě si nikdo nepřijde. Ani ten zmetek, co se nám chtěl nabourat do systému," vychrlil ze sebe Alex, a Leeho jeho poslední slova zaujala.

„Někdo se k nám chtěl nabourat?"

„Jo, před pár měsíci, a ještě jednou před pár dny. Zajímavý bylo, že šel jen po složkách zaměstnanců a taky případech z posledního roku. No, ale měl smůlu, přes můj systém ochrany se nedostal. Jsem totiž nejlepší," zazubil se a zvedl vítězně ruce nad hlavu. Naprosto nepokrytě si lichotil a dělalo mu to hodně dobře.

„Divný," pronesla zamyšleně Woodová, ale Alex zavrtěl hlavou. „Nic na tom není divnýho, to je pomalu na denním pořádku. Hackeři jsou, byli a budou. A za některá data se dost dobře platí."

„Jo, to máš sice pravdu, ale kdo by chtěl ty naše? Koho zajímají strašidla?" ušklíbla se Woodová a Alex pokrčil rameny. „Co já vím, třeba milovníka hororů a scénáristy v Hollywodu?"

Woodová si povzdechla. „Hele, ty vtipálku, můžeš nám zjistit, odkud a kdo Nickovi volal? Je to dost důležitý." Alex důležitě pokýval hlavou. „Jasně, ale potrvá to. A to nemluvím o hodinách, ale o dnech."

S touhle odpovědí sice tak úplně spokojeni nebyli, ale byla to alespoň malá naděje, že se jim podaří zjistit, kdo si tak krutě zahrává s Nickem a jeho minulostí. Nechali brblajícího nervózního Alexe být a vrátili se do Leeho kanceláře.

„Pokud víme, že ten dotyčný je z tohohle světa, o to líp ho najdeme," snažila se Lynn zvednout Leemu náladu, ale téměř bez výsledku. Protože on měl před očima jen Nicka, jeho včerejší neskonalé zoufalství a bolest. Jeho tvář a oči, ve kterých už nebyl život. Ať už to udělal kdokoliv, věděl, znal jeho citlivé místo a věděl, jak ho zasáhnout.

„Takže žádný telefon ze záhrobí. Vlastně jsem si trochu oddechla," usmála se Woodová a Lee pokrčil rameny. „Popravdě, nikdy jsem o ničem podobném neslyšel." Jeho kolegyni okamžitě zajiskřilo v očích a naklonila se blíž k němu, asi aby ji lépe slyšel.

„A to já jo, kdysi mi o tom povídal jeden kolega z branže. Takový přístroj opravdu existoval, vlastnil ho jistý Ed Edson, byl to nějaký rozhlasový reportér. Navazoval přes ten telefon kontakt s dušemi mrtvých, a dokonce s nimi pořádal i rozhlasové pořady. Jenže si tím pěkně zavařil, protože to byla cesta do pekla, jak jinak. Víš, jak je nebezpečné zahrávat si se světem duchů," pravila rozvážně a Lee ji zaujatě poslouchal. Co kdyby se přece jen mýlili?

„A co se s tím přístrojem stalo?"

„Když Edsonovi začalo jít o život, zasáhli naši kolegové a přístroj nakonec zničili. Podobné hračky by nikdy neměly spatřit světlo světa," dodala rozvážně. „Kteří kolegové?" zajímal se Lee, protože o podobném případu nikdy neslyšel.

„Hm, myslím z New Yorku, John Sinclair. Určitě to jméno znáš," zasmála se a Lee taky. „No jasně, legenda naší branže." Jenže tahle živoucí legenda by si s tímhle případem určitě poradila lépe. A určitě by si všímal detailů, a nepřehlídl by je tak tupě a slepě, jako on.

Woodová si všimla jeho pohledu. „Podívej, bude to dobrý. Počkáme, jestli se Alexovi podaří přijít na to, kdo stojí za těmi hovory. Dáme mu čas, a ty zatím dávej pozor na Nicka," mrkla na Leeho, který jen s povzdechem kývl hlavou.

Jenže když odcházela z jeho kanceláře, nešlo se jí zrovna vesele. Slova Madam Ormah jí nestále zněla v hlavě. Varování o neznámém nepříteli, který se „možná" pohybuje v dosahu jejích přátel a kolegů, jí nedávalo spát. Co když měla Ormah pravdu? Snad šestý smysl jí napověděl, že nebezpečí je blízko, možná blíž, než si kdo umí představit.

Jenže spojit si všechny nitky k sobě, pospojovat jednotlivé dílky v jeden kus, najít vysvětlení všeho, co se v posledních měsících dělo, bude nesmírně těžké.

A možná, že než se jim podaří odhalit pravdu, už bude pozdě...

Vsuvka do hluboké minulosti: Vzdávám tímto hluboký hold mým milovaným Sinclérovkám, se kterými jsem strávila svoje mládí :o)) Už na střední jsem za dlouhých večerů začala tvořit první příběhy s hororovými tématy. Jenže tenkrát byl ještě Lee hetero a jeho parťák se jmenoval Chico. Jojo, to byly doby :O)) Pak jsem příběhy trochu zrecyklovala, no, a výsledek vidíte sami...