V barvách zapadajícího slunce - Série Rhodos [díl I.]✔️

Kapitola 20. - Blankytně modrá

Vivienne

               Jak Tobias řekl, tak udělal. Pět minut před jedenáctou už stál na recepci a čekal na mě.

„Připravená?"

„Ne. Ale co mi zbývá."

„V klidu," položil mi ruku na rameno.
„Hrozně se klepeš."

„Jsem strašně nervózní. Je mi z toho špatně."

Objal mě. „Bude to dobrý. Věř mi."

Zhluboka jsem se nadechla.

„Tak. Dýchej, ano?"

Přikývla jsem. Po pár nádeších to už začínalo být lepší.

K budově soudu jsme dojeli za necelou čtvrt hodinu. Slunce pražilo jako šílené a na blankytně modré obloze nebyla ani stopa po mracích. Řecko prostě bylo zemí, kde tři sta třicet dní v roce svítilo slunce.

Béžová kamenná budova sestávající z mnoha sloupů a zdobená mnoha okny působila majestátně a historicky zároveň. Italská fašistická architektura, ve které byla postavena, se na ní hodně podepsala. Na střeše plápolala trojúhelníková řecká vlajka a nad vchodem do budovy se velkými stříbrnými písmeny skvěl nápis ΔΙΚΑΣΤΙΚΟ MΈΓΑΡΟN. Tedy BUDOVA SOUDU.

Na chodníku před vchodem byl vydlážděn obrazec váhy.

Tobias mi přidržel prosklené dveře a nechal mě jít první. Vnitřek budovy vypadal stejně jako zevnějšek. Starobyle, ale vzbuzující respekt.
Po ne příliš příjemné vstupní kontrole zavazadel jsme došli dlouhou chodbou až do jednací síně. Kolem nás se pomalu shlukovali další lidé, z nichž jsem poznávala jen rusovlasou ženu oblečenou v černém - manželku onoho zemřelého muže.

Tobias se díval někam na druhou stranu. Neviděla jsem mu do očí, ale podle křečovité polohy, v jaké stál, byl nervózní.

„Děje se něco?" zašeptala jsem a zatahala ho jemně za rukáv.

Otočil hlavu.

„Nebyl jsem si jistý, jestli sem pozvali i mou matku... Ale no, sedí tamhle."

Hlavou pokynul k černovlasé ženě sedící pár míst od nás.

Seděla vzpřímeně na židli a její oříškově hnědé oči přimhuřovala prosvítajícím paprskům světla, které jí ozařovaly opálený obličej.

Vzbuzovala sice respekt, ale její oči byly stejně laskavé, jako ty Tobiasovi.

„Znáš tady ještě někoho jiného, než tvou mámu a tu ženu z hotelu?"

„Ne," odpověděl.

Takže jsme na tom byli stejně.

„Nikoho z nich jsem v životě neviděl."

„A co ten právník?"

„Má ještě pět minut. Ale dorazí, neboj se."

„Tak jo."

„Vidíš tamhletu ženu?" ukázal opatrně na stařenku v černo-vínových společenských šatech.

„Půjdeme za ní a ona nám řekne, kam se máme posadit. Já jsem svědek, takže budu sedět jinde než ty. Ale ona ti ukáže, kam se máš posadit. Hlavně v klidu."

Přikývla jsem a nechala se vést. I tak jsem ale byla dost nervózní.

Když mě ta žena usadila na správné místo a do místnosti vkročil právník držící modré lejstro, trochu se mi ulevilo. Na co jsem se ale netěšila vůbec bylo mluvení před celým tribunálem. A na Elenin obličej.