V barvách zapadajícího slunce - Série Rhodos [díl I.]✔️

Kapitola 2. - Slunečnicově žlutá

Vivienne

         Probudil mě rachot z koupelny.
Unaveně jsem otevřela oči a mžourala po pokoji.

Amélie už vstala a právě si česala své nepoddajné vlasy. Ta rána, která mě probudila, byl hřeben, co jí vypadl z ruky.

Podívala jsem se na druhou postel, na které spala Rose. Vypadala, že má ještě půlnoc.

Amélie se konečně vykodrcala z koupelny.

„No dobré ráno!" řekla s úsměvem.
„Už jsem si myslela, že tě budu muset vzbudit."

„Víš, jak nesnáším brzké vstávání," zabručela jsem a posadila se na posteli.

„Včera jsi přišla někdy v půl deváté, padla jsi na postel a usnula."

„S Tobiasem jsme se dívali na západ slunce."

Promnula jsem si oči. Hrozně mě bolela hlava.

„Pojď, musíme vzbudit Rose, jinak tu snídani nestihneme."

„Já vás slyším," ozval se Rosiin tlumený hlas. „A nikam se mi nechce."

„Tak mi půjdeme na snídani samy," pokrčila Amélie rameny a vypojila si mobil z nabíječky.

„Ale no tak, Rose. Když už jsem vstala i já, tak ty musíš taky. Navíc... mají tam lívance!"

Rose zvedla hlavu.
„Říkalas lívance?"

V mžiku byla na nohou.
„Tak to nesmím propásnout."

„Fajn, tak si ale pospěš," popohnala ji Amélie a sedla si na postel.

Nikdy jsem nechápala, jak mohla bez problémů takhle brzo vstávat.

Usmála se na mě.

„Tak co?"

„Bolí mě hlava."

„To jsem nemyslela."

Jo aha, ptala se na Tobiase.

„Asi půl hodiny jsme se koukali na moře. Bylo to kouzelný."

„Jsem ráda, že jsi konečně zase šťastná."

Povzdechla jsem si.
„To já taky... Celé ty roky jsem doufala, že se sem jednou vrátím. Že se s ním zase uvidím... A když jsme tak spolu stáli na té pláži a sledovali západ slunce, měla jsem pocit, že jsem našla ten chybějící kousek skládačky. Ten, který mi celý život scházel a já ho nemohla najít..."

Amélie sklopila hlavu tak, že jsem jí neviděla do tváře. Vzápětí se ale zase narovnala a já v jejích očích spatřila pochopení, smutek a něhu.
Bála jsem se, co přijde teď.

„Vivi," začala.

„Mám na tebe otázku... Nejspíš se ti nebude líbit, ale... Potřebuju to vědět. Já i Rose."

„Tak povídej."

„Budeš tu chtít zůstat?"

Ta otázka mě zasáhla jako balvan do hlavy.
Už to tu bylo zase. Amélie věděla, co se mi bude honit hlavou ještě dřív, než se to vůbec začalo dít.
Měla pravdu, takhle otázka nad námi visela už hodiny, nevyřčená, ale přesto téměř hmatatelná.

„Já... Já nevím. Nad tím jsem nepřemýšlela... Asi ne."

Ne, nepřemýšlela, ale jakýsi hlásek mi říkal, že bych měla.

Rose vystrčila hlavu z koupelny. Navlněné vlasy jí splývaly na ramena. Vypadala krásně. Ovšem její výraz ten dojem trochu kazil.

„Než jsi včera přišla, s Amélií jsem se o tom bavily."