V barvách zapadajícího slunce - Série Rhodos [díl I.]✔️

Kapitola 14. - Růžová

Tobias

          S Vivienne jsme se vrátili až pozdě večer. Chtěl jsem ji odvézt zpátky na hotel, ona ale trvala na tom, že přespí u mě. Rozhodně jsem ji nechtěl přesvědčovat o opaku.
Když jsme dorazili domů, byli jsme oba tak unavení, že jsem jen pozdravil své bratry a zavřeli jsme se v pokoji.

Lehl jsem si na postel a chytil Vivienne kolem ramen. Ona mi položila hlavu na hruď. Chvíli jsem ji hladil po vlasech, než jsme takhle usnuli.

Když jsem se pak ráno probudil, Vivienne ještě tvrdě spala, a tak jsem si vzal oblečení a šel se osprchovat.
Pak jsem si sedl do kuchyně ke snídani.

„Dobré ráno," pozdravil jsem ji, když vešla do kuchyně.

„Nechtěl jsem tě budit. Mohla jsi ještě spát."

„Dobré," zívla a posadila se naproti mě na židli. „To není třeba. Chtěla jsem tě ještě zastihnout, než půjdeš do práce. Musíš být šíleně unavený."

„Taky že jsem," přiznal jsem a natáhl se, abych ji políbil.

„Ale za ten včerejší výlet to stálo."

„To teda," zazubila se.

„Na, vezmi si něco k snídani."

„Ne, to je dobrý. Normálně tak hodinu po probuzení nemám hlad, takže si dojdu pak pro něco v hotelu."

„To nepřichází v úvahu. Tak si vezmi aspoň to hroznové víno."

„No tak dobře. Ale je to tvoje jídlo."

„A ty jsi můj host," stál jsem si za svým a sám si vzal kousek melounu.
Pamatoval jsem si, že se Vivienne jednou zmiňovala, že meloun ani citrusy moc nemusí. Tak jsem donesl aspoň to víno.

„Co dalšího nejíš? Jen abych věděl."

„No," zadívala se na talíř s melounem.

„Včetně toho melounu a citrusů taky moc nemusím hovězí a vepřové maso, kopr, celer, kedluben, granátové jablko, kiwi, kaki, mořské plody, dračí ovoce... Um, našlo by se toho ale ještě víc..."

Provinile se na mě podívala. „Já vím, jsem hrozně vybíravá."

„A jíš třeba takové ty vaše speciality jako šneky a tak?"

Nakrčila nos. „Mon Dieu non, to jsem nikdy nejedla a ani mě to neláká. Vždycky mi bylo těch šneků líto."

„To chápu. Mně to vždycky připadalo zvláštní a morbidní."

„Každá země má své vlastní zvyky i co se týče jídla. Jako Mexiko a morčata."

Teď jsem se zhnuseně zatvářil já.

„Jo, tak tohle je pro mě asi stejně nepochopitelné, jako když v Číně jedí psy, kočky nebo chobotnice."

„Nebo žraloky," dodala a u toho nesouhlasně kroutila hlavou.

„Tak jo, to stačí," usměrnil jsem ji s úsměvem, než začala vymýšlet další cizokrajné „lahůdky".

Rychle jsem si dojedl snídani a dopil kafe, abych stihl dorazit do práce včas.

Vivienne si mezitím vzala pár kuliček vína.

„Mám tě odvést?"

„Nemusíš. Klidně pojedu..."

„Takže jo. Žádný, že pojedeš autobusem nebo čímkoli jiným. Když jedeme na to samé místo, je nesmysl, abychom jeli zvlášť. A nebo si můžeš jít ještě lehnout a kochat se mým pokojem."