V barvách zapadajícího slunce - Série Rhodos [díl I.]✔️

Kapitola 15. - Purpurová

Tobias

        V hotelu už bylo zase rušno. Dostal jsem půlhodinovou pauzu na oběd, a tak jsem ji využil i na sledování zpráv.

K jídlu jsem si na mobilu pustil televizní noviny a poslouchal.

„Policie stále pátrá po dvou mužích okolo čtyřicet let, kteří jsou podezřelí z krádeže v klenotnictví a z vyloupení banky.

Noví svědci tvrdí, že jeden z těchto mužů zavraždil Thomase Samarase - muže, který byl před pár dny nalezen mrtvý v severní části řeckého ostrova Rhodos. Co měl s nimi ovšem tento muž společného se zatím neví. Ovšem po důkladném ohledání policie nalezla v jeho kapse lísteček s nápisem „Kopí osudu". Je tedy možné, že se jim tento muž připletl do cesty náhodou? A nebo to byl plánovaný útok, který měl někoho přimět se začít obávat? Záhada Kopí osudu dodnes není vyřešena.

Naposledy ho podle některých měla v rukou dvacetiletá Iordania Vasiliadis, která se v roce 2010 stala obětí teroristického útoku v Turecku. Od té doby se po mystickém kopí slehla zem. Je tedy tento sled tří událostí ukázkou, že rozepře mezi dvěma náboženstvími neskončily? A v jakých rukou teď spočívá bájná zbraň, která podle pověstí měla co dočinění s Ježíšem po jeho smrti?"

Málem jsem se zakuckal. Příběh o tom kopí jsem znal jako své boty. Když jsme byli malí, matka nám ho vyprávěla tolikrát, že bych ho byl schopný odříkat zpaměti. Co jsem ale nevěděl bylo, že ho možná někdo našel. Vždycky jsem si myslel, že je to jen legenda. I když, náš otec tomu taky vždycky věřil. Říkával, že když bojoval v Turecku za řeckou stranu, zvěsti o kopí tam kolovaly hodně. Dokonce tvrdil, že viděl muže, který ho držel v rukách. To mu ale samozřejmě nikdo z nás moc nevěřil.
Poselství pravoslavné církve jsem bezmezně věřil, ale za věřícího bych se teda prohlásit opravdu nemohl. Zpívání v kostele jsem jim vážně nezáviděl.

Stejně jsem ale nechápal, co se s těmi penězi stalo, když se aspoň jeden z pachatelů stále pohyboval na ostrově. Proč už dávno nezmizeli? Místo toho zabili nevinného člověka, který možná viděl něco, co neměl. A co teprve to Kopí osudu? Jestli to znamená, že ho hledají, tak jak si můžou být jistí, že se nachází právě tady?

Moje rodina tou historkou byla až nezdravě posedlá a bez pochyby určitě věděla i o tom tureckém atentátu. Ale nemyslím si, že by někdo věděl, kde je. Vždyť spousta lidí ani nevěří, že existuje.

Ovšem jestli tady žije někdo, kdo to kopí vážně má, tak ta vražda byla jako varování. A nebo to byl někdo, kdo věděl, kde je. To už se ale dost možná nedozví ani policisté.

Podle všeho žena pana Samarase neměla o žádném kopí ani ponětí a naprosto nechápala, proč by někdo chtěl jejího manžela zabíjet.
Všechno to bylo tak divné.

Ti stejní lidé, kteří mohli za vyloupení banky v Athénách.

Vykradení největšího klenotnictví na Rhodosu.

Mohli za vraždu muže, který byl ubytován v našem hotelu. Celé to nedávalo smysl.

To to léto nemohlo být klidné jako ostatní?

Z myšlenek mě naštěstí vytrhla Vivienne, která se ke mně přihnala jako hurikán. V tmavých vlasech měla uvázaný purpurový šátek.

„Ahoj. Potřebuju s tebou mluvit."

Dala mi pusu na tvář a počkala, až dožvýkám sousto.

„Kalimera. Tak povídej, ale vezmi to rychle. Nemám moc času."