Neznámá v mém městě

23.díl - Je už pozdě?

NARUKO

Už uplynuly tři dny, co jsme se se Sasukem rozešli a od doby, co je Yuuki stále hůř a hůř. Tři dny se potupně snažím vymyslet, co řeknu Sasukemu, než se odstěhuje. Moc času už nemám a nevím, jestli mě vůbec chce vidět.

,, Naruko? Jsi doma?" Uslyším známí hlas, který patří mé babičce.

,, Kde jste byli? Nechali jste mě tu samotnou a ani jste nic neřekli." Vyhrknu na ně.

,, Promiň, zlatíčko. Mysleli jsme, že jsme ti tady nechali vzkaz, ale asi ne, jak to tak vypadá." Vysvětlí mi dědeček.

,,Jsem ráda, že jste v pořádku. Kde jste vůbec byli?" Zeptám se a pomůžu babičce s taškami, plných různých věcí.

,, Jeli jsme nakupovat nové věci na večírek, až se Yuuki vrátí. Chceme jí udělat radost. Jak jí vůbec je?" Zeptá se s nadějí a úsměvem babička. Nevím, jestli jí mám říct pravdu, nebo lež, aby se nebála, ale nechci jí zklamat. Nechci, aby dopadla, jako já. Asi mi nezbývá nic jiného, než říct pravdu.

,, Víš, babi. Říkám to nerada a přemýšlela jsem, jestli ti to mám vůbec říct, ale lepší bude, když ti to řeknu teď. Yuuki ... Není na to moc dobře a myslím, podle toho, co jsem slyšela, že jí líp ani nebude." Celá jsem se rozklepala a koukala na babiččin a dědův vyděšený výraz.

,, J-Jak? Proč?" ptá se babička a začne plakat.

,, Doktoři říkali, že ..." Klepal se mi hlas a začaly mi téct slzy po tvářích.

,, Doktoři... říkali, že jí nezbývá moc času." Vymáčkla jsem ze sebe a babička se z toho úplně zhroutila.

,, Pojďme si sednout do obýváku a tam si o tom ještě promluvíme." Navrhne děda a my tak učiníme. Sklesle sedíme na gauči a beze slova pijeme čaj. Udělala jsem dobře? Měla jsem to babičce říct? Tak či tak, babička už to ví a já stím už nic nenadělám.

,, Slyšel jsem..." Prolomí ticho děda.

,, Že se Sasuke stěhuje, kam?" Po jeho otázce sklopím zrak na zem a rukama si mačkám kolena.

,, Do Jižní Koreje." Odpovím a snažím se znít klidně.

,, A co budete dělat? Budete daleko od sebe, mluvili jste o tom?" Vyptává se dědeček.

,, Rozešli jsme se. Říkal, že náš vztah nefungoval." Odpovím zklesle.

,, Myslím, že udělal to nejlepší, co mohl. Znám jeho celou rodinu a vím, že to nemá v životě lehké."

Vždyť já taky znám jeho rodinu a nevypadají, že by byli nějak špatní.

,, Samozřejmě ne všichni jsou takoví. Někteří mají i světlé stránky, například Fugaku a Mikoto, Sasukeho rodiče." Dodá k tomu.

,, Takže myslíš, že ..." Nedořeknu a koukám na dědu.

,, Ano. Běž za ním a popovídejte si. Stěhování to sice nezmění, ale vztah mezi vámi se znova urovná." Usměje se děda a já se rychle zvedla, oblíkla se a běžela k Sasukemu domu, co mi nohy stačily. Jediné, co jsem si přála bylo, aby už nebylo pozdě. Musím si sním promluvit! Celá zadýchaná doběhnu až ke dveřím od Uchihovského domu. Nervozitou se mi klepe celé tělo. Chci zaklepat, ale ruce mě neposlouchají. Když se konečně odhodlám zaklepat a ruka je už blízko dveří, rychle se otevřou. Leknu se tak, že zakopnu o svoje nohy a spadnu na zem. Ve dveřích se objeví kluk s černými kraťasy a bílým upnutým tíkem, které zvýrazňovalo jeho krásně vypracované tělo.

,, Jsi v pořádku?" zeptá se a podá mi ruku na pomoc. Jeho pomoc příjmu a zvednu se.

,, Omlouvám se, asi jsem si ... spletla... dům" rozkoktám se, kdy pohlédnu do jeho tmavých očí.

,, Ne, nespletla. Zrovna jsem se přistěhoval." Usměje se a já stojím, jako socha stále ve stejné poloze a koukám na něj, jako kdybych viděla přízrak. Úplně jsem zapomněla, co jsem chtěla udělat.

,,P-Promiňte , um ... Nevíte, kde jsou teď bývalí majitelé tohoto domu?" zeptám se a stále koukám na ten jeho sladký úsměv.

,, Právě jeli na letiště, stěhují se dříve, než jsme měl dohodnuté." Odpoví mi a já s sebou najednou škubla.

,, Kdy přesně odjeli?!" Vykřiknu a netrpělivě čekám na jeho odpověď.

,, Asi deset minut před tím, než jsem vás vylekal.

,, Oh, musím je stihnout!" řeknu si pro sebe.

,, Ráda jsem vás poznala a omlouvám se za vyrušení." Děkovně se ukloním a pospíchám na letiště.

,, Uvidíme se ještě někdy?" Houkne na mě, dokud jsem ještě v dostatečné dálce.

,, Třeba jo" Odpovím rychle a nezapomenu se na něj usmát. On mi svůj úsměv oplatí a jde zpátky do domu. Běžím, jak nejrychleji to jde, ale pořád se bojím, že to nestihnu. Cestou se mi podaří stoupnout Taxi a trochu se mi uleví, když pomyslím na to, že bych ho mohla stihnout. Pokaždé, když na Sasukeho pomyslím, mám motýlky v břiše. Po nějaké čtvrt hodince jsem konečně dorazila na letiště, ale nikde Sasukeho, ani jeho rodinu nevidím.

,, Letadlo číslo 23, let do Jižní Koreje právě odlétá. Další let, letadlo 42 odlétá za 48hodin" oznámí ženský hlas v rozhlase a já rychle běžím k oknu, kde jde vidět na letadla, jak odlétají. Zrovna, když jsem doběhla, letadlo už se vznášelo a já spadla na kolena.

,, Přišla jsem.... Pozdě." Sedím na zemi a jednu ruku mám přilepenou na obrovském okně. Byla jsem hrozně zklamaná. Co teď budu dělat?

SASUKE

Čekal jsem, že přijde Naruko. Její tvrdohlavost je větší, než moje. Pousměji se nad myšlenkami, který mi lítají v hlavě. Na co mi je první třída v letadle, když nemůžu být s Lištičkou? Je to doba, co jsem jí takhle neřekl. Chtěl jsem jí ještě jednou vidět. Vlastně ... je možná lepší, když nepřišla.

,, Tak jak ti je?" Zeptá se Itachi, ale já uraženě mlčím.

,, Vím, jak ti je. Taky jsem na otce naštvaný."

,, Něco mi říká, že za to otec nemůže." Řeknu si pro sebe a zamyšleně si podepřu hlavu.

,, Taky mi na tom něco nesedí, ale kdo jiný?"

,, Nevím, a to mě štve!" odpovím a zamračím se. Rychle se od ní vzdaluji čím dál tím víc. Musím se nějak vrátit zpátky.

Tak je tu další díl :) Konečně!! >< :)

No ... snad se líbil a bude líbit i dál :)

Jsem ráda, že to nepíšu jenom tak pro sebe, ale pro vás, které můj příběh stále baví, i když už nevychází tak, jako na začátku. :) Divím se, že to se mnou jetě vůbec vydržíte :D

Přeji krásný den/ Dobrou noc :)

Vaše K.Tess :3