Neznámá v mém městě

14.díl -

V NEMOCNICI

,, Je vzhůru! Probrala se!" První co slyším, když se probudím.

,, Mám žízeň, kde je sklenička, abych si mohla nalít kuchyň?" řeknu nesmyslnou větu.

,, Miláčku můj malej, jsem ráda, že se ti nic nestalo." Oznámí mi babička a vlepí mi jednu pusu do vlasů.

,, Co by se mi mělo stát? A proč jsem vůbec tady?" Konečně se proberu.

,, Nic si nepamatuješ?" zeptá se Yuuki.

,, Naposledy si pamatuji, že mě strašně bolelo na hrudníku a že si na mě volala, Yuuki."

,, Doktor říkal, že si omdlela možná kvůli stresu, když jsem mu řekla, že si brečela."

,, oh, aha."

Divím se, že tu není Sasuke. Třeba mu to Yuuki neřekla, když mě viděla, jak jsem vypadala.

,, um, můžu jít už domů?" zeptám se doktora, který stál u dveří.

,, Nechají si tě tu ještě přes noc, kdyby náhodou něco." Odpoví za něj bábinka.

,, Dobře" řeknu sklesle. Když už se začínalo stmívat, všichni co tam byli se se mnou rozloučili a odešli domů. Divím se, že Sasuke ani nezavolal. Možná i vím proč. Odmítnutí bolí, já to vím, ale..... Ah, už mi zase začínají téct slzy a to jen při pomyšlení na Sasukeho. Možná.....  ne, to je blbost, radši půjdu spát. Nechce se mi spát. Sakra, chci jít domů, už jsem v pořádku! Chjo, jedna ovečka, dvě ovečky, tři ovečky....

...O HODINU POZDĚJI...

.... Tisíc dvě stě jedna oveček, tisíc ... Tak a dost! Stejnak neusnu. Musím čůrat. Zvednu se a začnu hledat záchod, po chodbách se ozývaly takový divný zvuky. Trochu jsem se bála a tak jsem přemýšlela, jestli se mám vrátit a počůrat se a nebo jít na ten záchod a umřít vyčůraná. Vybrala jsem si druhou možnost, protože už mě začalo bolet břicho. Chodím po chodbách tam a zpátky a záchod pořád nikde. Chtěla jsem zavolat sestřičku, ale jsou tak líný, že by je člověk zabil. Pff... přece nemůže být tak těžké  najít jeden blbý záchod! No nic, vzdávám to a jdu zpátky do pokoje. A teď ... kde je můj pokoj? Oh, už vím, aspoň něco vím, kde je. Konečně jsem přišla do pokoje, až se mě z toho přestalo chtít na WC a konečně jsem začala být unavená.

,, Tak teď můžu normálně spát" řeknu si pro sebe, ale mám takový divný pocit, že tu někdo byl, nebo je.
,, Je tu někdo?" zeptám se do prázdna. Bože, už začínám bláznit.

,, Ty jsi ještě vzhůru? Je dost pozdě." Řekne někdo, vedle mé postele. Strašně se leknu a spadnu z postele.

,, C-Co tu chcete?! Jděte pryč!!" začnu křičet po celém pokoji, ale ten člověk se ke mně přiblížil, zakryl mi pusu a dal zpátky na postel. Byla jsem dost překvapená.

,, um, díky."

,, není za co. Jakpak se máte, princezno?" zeptá se mě krásným hlasem, ale stále jsem ho nepoznala, takže to musí být někdo, koho neznám.

,, Už líp, děkuji. Ehm.. Víte, chtěla bych jít spát." Řeknu a sleduji, jak si sedá na židli, stále jsem neviděla jeho obličej, ale vím, že byl vysoký.
,, Jistě princezno, odejdu až usnete, aby jste se cítila v bezpečí." Oznámí mi a já si v klidu lehla a zavřela oči. Opravdu jsem se cítila v bezpečí, i když jsem nevěděla, kdo to je.

,, Řeknete mi něco? Kdo jste?" zeptám se stále se zavřenýma očima, než usnu.

,, To teď není důležité, tak už spěte." Poví mi, dá mi pusu do vlasů a hladí mě po vlasech, dokud neusnu.