Neznámá v mém městě

21.díl

NARUKO

,, Yuuki? Co děláš doma? Máš být v nemocnici." Řeknu, ale jako kdyby mě Yuuki neslyšela.

,, Chtěla bych ti něco říct" promluví najednou.

,, Jsem ráda, že jsem potkala svoji starší sestřičku, budeš mi moc chybět." Z jejich slov se mi nahrnuly slzy do očí.

,, Co to říkáš, Yuuki? Nerozumím ti."

,, Asi bych ti měla říct celou pravdu" usměje se.

,, Já....." nedořekne.

,, Naruko! Jsi v pořádku?" zeptá se ustaraně Sasuke. Rychle a zmateně jsem se posadila.

,, Byl to jenom sen? Díky bohu." Zašeptám si pro sebe a utřu si slzy z tváře. Cítím, jak me Sasuke zezadu objímá.

,, Byl to strašný sem." Povím mu, otočím se na něj čelem a pevně ho obejmu.

,, Já vím, už je to v pořádku." Uklidní mě Sasuke a hladí mě po vlasech. Když jsem se koukla na hodiny, bylo pět hodin ráno.

SASUKE

Chudinka moje. Celá se klepe a tečou jí slzy. Víc si jí přitisknu k sobě a pomalu si sní zase lehnu. Nos jí zabořím do vlasů a čekám, až usne. Cítím, jak mě křečovitě drží za košili.

,, Pšššt, v klidu, jsem u tebe." Uklidňuju ji.

,, Mám strašný pocit." Zmuchlá víc moje triko.

,, Jde o Yuuki?" Zeptám se a posadím se. Naruko souhlasně kývne a posadí se taky. Kdyby tak věděla všechno, ale říct jí to nemůžu. Koukáme si do očí a v těch jejich vidím strach a stres.

,, Víš co? Dneska se půjdeme přesvědčit, že je úplně v pořádku." Řeknu, i když si nejsem úplně jistý. Co budu dělat, když na tom nebude dobře? Neumím si představit, co by dělala. V pozadí mi začne hrát mobil, ale já si ho nevšímám, za to Naruko ano.

,, Nezvedneš ho?" zeptá se a její pohled uhne na mobil.

,, Nezvednu, protože ty jsi důležitější." Usměji se.

,, Ale...." Nedořekne, protože ji dám prst na rty.

,, Teď mlč a ještě si chvilku lehni." Rozkážu ji a když na chvilku usne, vezmu si mobil do ruky. Dva nepřijatý hovory a SMSka. Říkal jsem mu, že se nevrátím, tak co po mě chce? Přečtu si, co mi Itachi napsal a po celém těle se mi rozlije kýbl zlosti.

,, To si snad děláš srandu!" řeknu trochu nahlas.

,, Děje se něco?" zeptá se rozespale Naruko a tře si unavené oči. Rychle vypnu mobil a jdu se sní pomuchlit, jakože nic. Asi do devíti hodin jsme odpočívali, ale neusnuli jsme. Povídali jsme si, dokud do pokoje nevstoupil první sluneční paprsek. O chvíli později jsme šli navštívit Yuuki, jak jsem slíbil a doufal jsem, že je v pořádku. Když jsme přišli do nemocnice řekli nám, že za Yuuki nemůžeme, ale důvod nám neřekli. Naruko ztuhla.

,, Musím jít za Yuuki!" zašeptá si pro sebe, ale já ji slyšel.

,, Naruko, to neuděláš." Stoupnu si před ní a zamračím se.

,, Musím se podívat, jak na tom je, když nás tam nechtěli pustit." Začínala mít zase slzy v očích.

,, Prosím, vydrž ještě den. Nechceš přece, aby ti sem zakázali chodit úplně."

,, Ne, to nechci, promiň." Omluví se a jen co se chystáme jít pryč...

,, Prosím pana doktora Kuchiki a doktora Uchihu, aby se okamžitě dostavili do pokoje číslo 235, OKAMŽITĚ!"