Tom Riddle x Reader cz

Vzpomínky

Dnes byla sobota, tudíž jsem měla celý den pro sebe a já moc dobře věděla jak ho využiju. Všichni se jako vždy sešli na snídani a po zbytek dne už měl každý svůj volný čas. Snídaně skončila a já toho využila k tomu, abych si dlooouze promluvila s Remusem "Hej Remusi!" křikla jsem na něj "No?" otočil se na mě "Musím s tebou mluvit, nechceš skočit na máslový ležák?" nabídla jsem "Hm... proč ne" pousmál se Remus a tak jsme se udali k východu ze školy "Remusiii víš že jsem straaastně Zvědavááá, žeee?" zeptala jsem se "Už od té doby co sis ke mě sedla tenkrát v knihovně" řekl a já si rázem vzpoměla na den, kdy jsem poprvé promluvila na Remuse Lupina "Taaak mi rooozhodně rád řekneš, co jsi dělal za ty roky, kdy jsi mi ANI JEDNOU NENAPSAL" řekla jsem na oko vyčítavě "Za to už jsem se ti omlouval a no... celkem dost jsem cestoval, navíc jsem si nikde neudržel práci moc dlouho a to pak nikdy nemělo smysl" vysvětlil Remus "A co holky? Měl jsi nějakou?!" vyhrkla jsem zvědavě "Vypadám ti na to?" zeptal se udiveně "Jo! Jsi chytrý, milý, pohledný gentleman a k tomu velmi okouzlující!" zazubila jsem se "Ne neměl a ty?" oplatil otázku "Taky ne, od doby co Siriuse... od té doby jsem nikoho neměla" mírně jsem posmutněla "Sirius? Co tě to napadá vůbec o něm mluvit?!" křikl pobouřeně "Přemýšlej Remusi, Sirius a James byli jako bratři. Sirius by je nezradil, upřímně tomu nevěřím" namítla jsem "Taky se mi tomu nechce věřit, ale kdo jiný o tom věděl, Peter který je..." začal, ale myšlenku jsem ho nenechala dokončit "Ale mohl mu to říct před svou smrtí, poslouchej, Peter se za vás vždycky schovával. Třeba se bál toho, že kdyby se něco zvrhlo, stal by se objetí Smrtijedů a proto by mu hra na dvě strany byla i výhodná" vysvětlila jsem "Možná, to my ale nevíme jistě" namítl "Dobře mluvme o něčem jiném, trochu jsem odběhla od tématu" navrhla jsem "Naprosto slouhlasím, co jsi vlastně za tu dobu dělala ty?" na chvíli jsem zapřemýšlel nad tím, co se za tu dobu vlastně dělo "No jak vidíš, stihla jsem se stát učitelkou na naší milované škole, chybělo mi to tady. Taky jsem si zažila dost nehezkých situací-" ~debilko! zanadávala jsem si v hlavě "Jestli o tom nechceš mluvit tak..." začal Remus "Ne! Chci se s tím někomu svěřit, víš Remusi, já... rodině jsem neřekla co se stalo, nechtěla jsem je tím trápit a tobě... tobě jsem vždycky věřila z Pobertů nejvíce. Navíc... komu bych se s tím měla asi tak svěřit? Brumbálovi? Ten ví až moc dobře čeho vašeho je Voldemort schopný" opět jsem se prohrála "Voldemort? (T/j) namočila ses do něčeho co jsi neměla?!" ptal se starostlivě "Vlastně už ve čtvrtém ročníku, nějak si mě začala všímat ta Riddleova debilní partička a já si mu šla celkem nemile postěžovat. Byla jsem tehdy asi jediná, která se ho nebála, protože jsem nevěděla co je to za člověka a jak jsem tak dospívala, Tom přede mnou odkrýval svoje temné já častěji a častěji. Začala jsem se ho bát a chtěla s ním kontakt přerušit, ale on..." nedořekla jsem "Co udělal?!" "Unesl Annabeth a donutil mě se k němu přidat, stát se Smrtijedem" najednou mě Remus prudce objal "Je Annabeth vpořádku?" já jen přikývla, stáli jsme tak v objetí delší dobu, až jsem se od něj odtrhla "Díky Remusi" řekla jsem už mírně klidnější, on se jen pousmál a po chvíli dodal "A... cítíš se teď na ten ležák? Můžeme jít klidně jindy, nebo si udělat klidný večer na hradě" navrhl Remus "Nene, to je dobrý" ujišťovala jsem a šla pomalu směr Prasinky. Remus mě ještě chvíli pozoroval, ale po další chvíli už se vydal za mnou. Dorazily jsme na místo "Dva máslové ležáky prosím!" křikla jsem směrem k barovému pultu a šla rovnou ke stolu u okna "A... co se u tebe vlastně dělo? Myslím krom těch špatných věcí" zeptal se Remus "Nóó začala jsem psát knížku Zrádná magie, myslím že víš o čem bude" Remus jen přikývl. Neměla jsem knížky ráda od jakživa, jako malá jsem je nesnášela, začali mě zajímat asi kolem mých patnácti. Ráda jsem je četla a ráda jsem i psala, ne přímo knížky, ale básničky a tak mě jednou napadlo, že by bylo fajn své nápady sdílet i s ostatními. A jak lépe to udělat než vlastní knihou? Nevím! "To zní zajímavě, jak ti to jde?" Remus byl vždycky na knížky a tak se dalo čekat větší zájem i o tu mou "No... jsem asi v půlce, možná dál. Někdy se ty stránky píšou prakticky sami, vpodatatě tam často píšu to, co si v daný moment myslím a tak by to asi mělo i být" přemýšlela jsem nahlas "Taky si myslím" pousmál se, což jsem opětoval. Rozhovor se točil dál a dál a my si ani neuvědomili, kdy jsme v Prasinkách strávili tři hodiny. Vzpomínali jsme na staré dobré časy školy, na Jamese zkoušejícího pozvat Lily na rande, na to, jak jsme všichni fandily tomu, když se Ann a Remus dali dohromady. Na famfrpálové zápasy, po kterých se James chvástal svou úžasností, na to jak jsme s Remusem chystali pro Siriuse a Jamese „překvápko“. Na naše oslavy narozenin, strávené v přítomnosti našich trhlích přátel. Skratka na časy, kdy naše životy vypadali jinak a i my jsme byly jiní. Dělali jsme chyby, některé se dnes ale zdají jako maličkosti, ale jiné nás pronásledují i roky. Má největší chyba si dnes říká „Lord Voldemort“ a kdysi Tom Riddle...

~vzpomínka (16 let před tím)...

Šla jsem zrovna z knihovny, byla jsem zamyšlená a nevnímala okolí, chodbami jsem se orientovala jen díky tomu, že znám Bradavický hrad jako své boty. Šla jsem v takovém polotransu, když jsem najednou do někoho narazila. Prudce jsem zvedla oči a naše pohledy se střetly "Ahoj" řekla jsem a ignorovala fakt, že mi spadly věci. Tom se jen uchechtl a ohl se pro mé věci, po chvíli jsem se k němu přidala. Po zemi se válela kniha o famtastických zvířatech, můj sešit na lektvary a... prudce jsem k sobě přitáhla knihu o černé magii "Tak černá magie, jo? Tohle tě láká?" nadzvedl mírně obočí, nevím jestli to bylo stylem jakým to řekl nebo samou otázkou, ale začala jsem se červenat "Taky víš že v tom oddělení nemáš co dělat" mrkl na mě "Troufnu si říct že ty taky" pousmála jsem se "Tak to bude... naše malé tajemství" vyšeptal mi do ucha a s těmito slovy i odešel. Když jsem se vzpamatovala, koukla jsem na hromádku knížek v mé ruce - jedna chyběla "Hej!!! Riddle!!! Vrať mi moji knížku!!!" rozběhla jsem se za ním...

"(T/j)? Haló! Země volá" zamával mi Remus před obličejem "Hm? Co?! Jo poslouchám!" probrala jsem se "Jsi vpořádku?" ujišťoval se Remus "Jo, proč by ne?" nechápala jsem "Mluvil jsem na tebe dobrých deset minut a ty nic" řekl starostlivě "Promiň, já... vzpomněla jsem si na něco a úplně mě to pohltilo" objasnila jsem "Všiml jsem si" uchechtl se "To není vtipný" řekla jsem, načež jsem se rozesmála "Hej! Řeklas že to není vtipný!" přidal se ke smíchu Remus, lidi na nás koukali jako na blázny, ale my to ani nevnímali. I my na sebe navzájem koukali jako na blázny a taky jsme si uvědomovali, že těmi blázny opravdu jsme "Měli bychom zmlknout, jinak nás promění v žáby" špitla jsem a u toho se pochechtávala "Proč žáby?" divil se Remus "Já nevím" sotva jsem zadržela smích "Ty si vážně divná" přikývla jsem "To jsem byla vždycky" tentokrát přikývl Remus "Ty Reme, víš co bych si teď dala?" řekla jsem s ďábelakým úsměvem, Remus nesouhlasně kroutil hlavou "Bertíkovi fazolky tisíc krát jinak" řekla jsem s ďábelským úsměvem "Tys těch ležáků vypila asi nějak moc, ne?" zasmál se Remus, načež jsem jen nesouhlasně zakroutila hlavou "Copak si nepamatuješ své oblíbené příchutě?" teď už se smál naplno a já cítila, jak hambou rudnu. Jistě že jsem si je pamatovala, zvratky - po kterých jsem se pozvracela a zhnilé vejce, po kterém mi bylo tak blbě, že jsem se malém pozvracela. Vyplázla jsem na něj jazyk "Dem pro ně!" křikla jsem a vytáhla Remuse ven z hospody "Třeba vylosuju třešeň!!!" uchechtla jsem se a běžela směr Medový ráj, Remus se celou cestu smál a já vlastně ani nevěděla čemu "Čemu se furt tak tlemíš?!" teď mi to nedalo a začala jsem se tlemit taky "Tobě!" odřekl výsměšně "No dovol? Agh... škoda že nesněží, už by ses válel ve sněhu!" Remus nadzvedl obočí "Tak to ti připomenu v zimě" řekl na oko výhružně, nadzvedl mě do vzduchu a nějak mnou protočil tak, že jsem se nacházela pár centimetrů od země "Těš se na sníh Grindelwaldová" uchechtl se "Polož... mě... na zem!" on jen nesouhlasně zakroutil hlavou "Ne ne ne, ještě chvilku si počkáš" zkoušela jsem se mu vykroutit, ale moc mi to nepomoho, spíš si mě po tom ještě víc hlídal "Bavíš se?" řekla jsem už něco klidnější "Celkem dobře, proč? Chceš snad abych tě pustil?" dělal blbého "JO" vyhrkla jsem "Popros" pousmál se výtězně "Donuť mě!" jeho úsměv se ještě zvětšil, načež mě začal lechtat "Ne! Prosím, dost!" rozesmála jsem se "Tak popros" opět se uchechtl "Tohle je mučení!" křikla jsem "Ne nee" pokračoval ve svém "Dobře dobře prosím!" najednou se uklidnil a položil mě na zem, načež jsem na něj vyplázla jazyk. Ohla jsem se pro něco k zemi a hodila mu to do obličeje "Imaginární sníh!" křikla jsem a rozutekla se směr Bradavický hrad "Jen počkej!" odkřikl a rozeběhl se za mnou