Tom Riddle x Reader cz

Dvě nečekaná zjištění

Stála jsem na nádraží dvět a třičtvtě, mé dlouhé hnědé vlasy čechral jemný vítr, hned jsem si vzpomněla na noc na astronomické věži. Vedle mě stála má o hlavu nižší matka, vždy jsme spolu měli blízko a to právě ona byla tou, která mi oznámila kým doopravdy jsem. Vysvětlila mi, co jsou to Bradavice, Prasinky, hůlky, kouzla a tak dále. Jistě, vychovala jsem se v kouzelnické rodině a tak mi mohlo docvaknout že nádobí asi normálně nevisí ve vzduchu a nemyje se samo, ale co už. Jak už jsem dříve zmínila, byla jsem porovnávána ke Gellertovi, prý mám nejen něco z jeho charakteru, ale také jsem už jako poměrně malá začala projevovat své schopnosti. Jednou když mi bylo pět, proměnila jsem lízátko jedné holčičky na žábu, vyprávěla maminka. No nic, dost o minulosti, zpět k přítomnosti. Teď stojíme s mamkou mlčky v objetí, které je sice jen objetím, ale vyjadřuje víc, než by si jeden pomyslel "Dávej na sebe pozor zlato" řekla chvíli po té, co se ode mě odtrhla "Neboj mami, budu'' poslala jsem jí letmí úsměv, načež jsem nastoupila do vlaku. Jindy bych šla přímo za Ashley, Jamesem a Charlie, ale ne dnes. Teď se procházím vlakem s nadějí, že někde zahlédnu Toma, a taky že jo! Seděl s hlavou opřenou o okno, měl tak zamyšlený výraz, jakoby ho něco trápilo "Ahoj Tome" prudce škubl hlavou a koukl mým směrem, asi jsem ho vyrušila z pomyslného transu "Ahoj" řekl nějak divně, smutně? Sklesle? Každopádně na sobě neměl tu svou typickou masku obojetnosti, byl dnes nějaký divný "Co tak sklesle? Něco se stalo?" řekla jsem starostlivě "Víš....... tohle není rozhovor na vlak, budeme muset jít sama víš kam" věděla jsem že potřebuje klidné a tiché místo, v tu chvíli mě napadlo jen jedno "Knihovna?" zjišťovala jsem se "Komnata nejvyšší potřeby" přikývla jsem "Dobře, je něco co pro tebe můžu udělat?" Tom si tiše povzdechl, zavřel oči a opět si hlavu opřel o okno "Zatím nevyzvídej, povím ti to na místě" nevím proč jsem udělal to co jsem udělala, ale cítila jsem, že mě potřebuje blízko, že musí cítit, že tu jsem s ním. Přesunula jsem se blíž a vzala jsem jeho dlaň do té své "Vše bude v pořádku, uvidíš" "Víš, nechci tě trápit, ale tohle....... tohle je složitější než si dokážeš představit" kdo mě zná tak ví, že jsem hrozně zvědavá a tehdy mi přišlo, že už to prostě nevydržím. Zasunula jsem závěsy a vytáhla hůlku "Ševelissimo" špitla jsem "Můžeš mluvit" pobídla jsem ho, Tom vzah hluboký nádech a výdech načež spustil "Pamatuješ jak jsem ti vyprávěl o tom, že jsem zřejmě našel své příbuzné?" zeptal se a já přikývla, nastalo dlouhé ticho "Co s nimi?" zeptala jsem se "Dorazil jsem na danou adresu, polorozpadlá chatka, nevypadala vůbec na to, že by tam mohl někdo žít i tak jsem tam vstoupil. Byl tam muj strýc Morfin s prarodiči, strýc mi začal vykládat něco o mé matce....... jak byla hloupá že si udělala dítě s mudlou. Nevydržel jsem to a......." hlas mu uvízl v krku, pak se ale nadechl a myšlenku dokončil. Z toho, co jsem uslyšela, mi přešel mráz po zádech "Zabil jsem ho, nejen jeho, je všechny, zabil jsem je všechny tři" chvíli jsem tam stála s nadějí, že je to jen hloupý vtip, ale jeho tvář byla stále vážná. Vstala jsem a udělala pár kroků zpět "Ty....... ty žertuješ, Tome. Ř-řekni prosím že to je jen hloupý žert" řekla jsem téměř neslyšně "Není" řekl neuvěřitelně chladně "B-byla to tvoje rodina, Tome......." nemohla jsem uvěřit tomu, co mi Tom právě říkal. Někdo, s kým jsem se za poslední dva měsíce tak sblížila, se ukázal být vrahem. Měla jsem ho tak blízko u sebe, byly jsme sami v místnosti, nehlídané, opuštěné. Co když se to mohlo stát mě? Opět jsem couvala, stála jsem tam jako socha a nevěděla, co dělat. V první chvíli mě napadl útěk, ale jsem k sakru v Nebelvíru a navíc jsem Grindelwaldová. Tom po chvíli vstal a udělal pár kroků ke mě, opět jsem couvla "Nepřibližuj se!'' křikla jsem jeho směrem, udělal ještě krok a pak se zastavil "Uklidni se (t/j), nechci ti ublížit" chytil mě za ramena a posadil zpět "Nechceš mi ublížit? Nechceš mi ublížit?! Zavraždil jsi své jediné příbuzné, svou rodinu a mě nrchceš ublížit?! Tohle zkoušej na někoho jiného Riddle!" křikla jsem, chtěl mě chytit za ruku, ale couvla jsem ''Nech toho (t/j), víš že můžu udělat tohle" najednou mě neviditelná síla natlačila přímo na Toma, který mě obejmul "Věř mi, neublížil bych ti" špitl mi do ucha, nevím proč, ale to obejít, bylo tak....... tak uklidňující. Kouzelné? Krásné? Příjemné? Nevím jak to popsat, rozhodně to nepůjde jedním slovem. Pořád jsem cítila tu energii tlačící na mé tělo, po chvíli jsem ale objetí oplatila. Tom mě pustil a nevěřícně na mě zíral "Co je?" řekla jsem když jsem si všimla jeho výrazu "Jak jsi to udělala?" vůbec jsem nechápala, o co mu jde "Co jsem udělala?" ptala jsem se nechápavě "Cítila jsi tu sílu co na tebe tlačila?" přikývla jsem "Jak ses z toho dostala?" teď se jeho tón změnil na mírně fascinovaný "J-já nevím, prostě se to stalo, jsi si jistý že jsi nic neudělal ty?" ujišťovala jsem se "Naprosto, víš (t/j), vidím v tobě veliký potenciál" potenciál? Opět jsem nevěděla, o co mu jde "Jak to myslíš potenciál?" zeptala jsem se "Tak jak jsem to řekl, navíc, kdysi ses mne ptala na nitrozpyt, jestli tě nechci učit. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, není to vůbec špatný nápad" momentálalné mu v očích přeskočila malá jiskra "Začínáme od zítřka" řekla jsem a zamířila k rozsouvaným dveřím vagónu "Počkej" otočila jsem se "K tomu co jsem ti předtím řekl, prosil bych tě o diskreci" řekl "Dobře" už už jsem se chystala odejít, když mi na mysl přišla děsivá myšlenka, zastavila jsem se "Tome, nemá to doufám nic společného z viteály, že?'' probodla jsem jo pohledem "Nemá, prostě jsem cítil takový zvláštní pocit, jakoby mi něco říkalo ať to udělám. Zkrátka cítil jsem, že to nejsem tak úplně já, jako bych nebyl sám sebou" poslední slova řekl skoro neslyšně, nevěděla jsem jestli mu to mám věřit. Každopádně jsem zůstala s ním, v jeho očích jsem viděla strach nebo aspoň náznak strachu. Bylo zvláštní vidět Toma v takovém stavu, bylo vidět, že je smutný, zmatený, tak nějak mimo. Nevěděla jsem, jak mu pomoct, chvíli jsem měla pocit, že ani pomoc nepotřebuje, ale chtěla jsem se ujistit, že je s ním vše vpořádku. Seděli jsme mlčky v objetí, které se zdálo být nekonečné, jak dlouho už vlastně trvá? Po ještě jedné chvíli ztrávené v objetí jsem se od něj odtrhla "Lepší?" ujišťovala jsem se "Ano, děkuji (t/j)" vynutil ze sebe malý úsměv "Teď bys myslím měla jít, tvý přátelé už na tebe rozhodně čekají" sakra, zapomněla jsem na čas! Za nedlouho budeme v Bradavicích a oni neví že vůbec jedu expresem "Bože díky žes mi to připoměl, ahoj Tome!" křikla jsem a vyběhla ven, prošla jsem pár vagónů a narazila na ten s mými přáteli "Sorry za spoždění!" křikla jsem vesele "Kde si myslíš žes byla?!" křikla Ashley přičemž mě flákla zrolovaným časopisem deního věštce "Promiň, byla jsem ještě za Tomem" řekla jsem na svou obhajobu "Bože! Tom tohle, Tom támhleto. Kdes byla? U Toma! Poslední dobou s ním trávíš až moc času" zanaříkala Ashley "Vím, promiň, prostě máme pár společných témat" odřekla jsem "Například?" James nadzvedl obočí "Například to, že se mi nemusíte starat do osobních vztahů" založila jsem ruce na prsou "Tak osobních, jo?" mrkla na mě Charlie "Vážně (t/j)? Začínáš si něco s Riddlem?" řekl výsměšně James "Nic si s ním nezačínám, navíc i kdyby jo, tak co s tím máš společného ty, hm?" James vstal a udělal to, co bych od něj ani nečekala "To, že bych tě třeba někam pozval?" objal mě, já jenom seděla a koukala na něj jako na toho největšího kreténa na planetě " Co?! Kdo tě čím uhodil? Nebo ty ses někam praštil?" rozesmála jsem se, když jsem ale viděla jeho vážný výraz, smát jsem se přestala "Počkat, tys....... tys to myslel vážně?" očkem mi naznačil, že mám jít ven z kupé "Myslel jsi to vážně? Kdys mi o tom chtěl říct?!'' řekla jsem s výčitky "Myslím to spíš tak že se mi líbíš" mírně jsem zčervenala, byly jsme s Jamesem neskutečně blízko. Jen pro představu, náš vztah byl spíš něco ve stylu: Co se škárlívá, to se rádo mívá. Jsme spolu v jedné partičce, ale mezi sebou se nějak moc nemusíme. Teď mám ale tak zvláštní pocit, nevím jak to popsat "Haló, země volá (t/j)" pár krát jsem zamrkala "Hm? Co? Ehm...... promiň, zamyslela jsem se" zatřásla jsem hlavou "Nad čím? Nad mýma krásnýma očima, že?" zasmál se "Bože! Ty seš takovej kretén, Pottere!" už jsem chtěla jít zpět, ale chytil mě za ruku, čímž mi znemožnil další pohyb "Pusť mě Jamesi!" na moje slova mě přitáhl blíž k sobě a dal mi ruku kolem pasu. Vytřeštila jsem oči, cítila jsem, jak mi hoří tváře "Jen jsem žertoval, víš přece že tě rád škárlím" po těchto slovech prolomil posledních pár centimentrů, které dělily naše tváře, dal mi jemný polibek "P-proč jsi to......?" stála jsem tam a netušila, co teď, na jednu stranu se mi James taky líbil, ale na druhou jsem cítila větší pouto s Tomem "P-promň Jamesi, ale já...... já nemůžu! Víš, říkal jsi, že jsem si něco začala s Riddlem, není to tak úplně pravda, ale něco mezi námi přece jen je a já cítím, že to alespoň z mé strany nebude jen přátelství" když jsem o tom mluvila, jeho víraz se změnil, viděla jsem, jak James posmutněl "Doufám, že to nezkazí naše přátelství" taky jsem posmutněla "Možná trochu" odvrátil zrak někam do podlahy "Ach Jamesi!" prudce jsem ho objala "Nechci aby se to mezi námi pokazilo" mumlala jsem mu do hrudníku, ano, jsem asi o hlavu a půl nižší "Neboj, nezkazí" uklidnil mě "Ale...... nezmiňovala bych nikomu to, co se mezi námi dnes odehrálo" řekla jsem prosebně "Naprosto souhlasím, hm nebo........" zamyslel se "Žádné nebo" flákla jsem ho rukávem mikiny z nápisem Hogwarts "Dobře, pojďme už za nimi" jak řekl, tak jsme i udělali. No naštěstí mi už zbytek cesty proběhl klidně, žádná nečekaná překvapení, polibky ani vraždy.