Dračí bojovnice

XIX. kapitola

Průvod došel až na náměstí a davy vyplnily celý prostor, jen okolo slaměné sochy draka zůstalo prázdno, aby, až bude hořet oheň, nikdo nebyl poraněn. Také se někde mezi neznámými tvářemi mihla ta Derneyho, který čekal, až celé divadlo započne a přijde čas na jeho vystoupení.

Lidé se rozestoupili a vytvořili uličku od radnice k drakovi, aby mohl projet rytíř Valeren. Vyvolený mladík navlečený do nádherné zbroje seděl na koni a třímal v ruce planoucí pochodeň, jako meč, kterým jde skolit draka. Pobídl koně do kroku a vznešeně se nesl nad ostatními. Možná by někdo čekal, že davy budou křičet a provolávat slávu, ale všichni uctivě mlčeli a sledovali oheň, který planul jasným světlem.

Ticho přerušil hlas staré ženy, která začala zpívat táhlou píseň. Postupně se k ní přidávali další a další hlasy, až píseň pohltila celé náměstí. Tichý začátek postupně přešel v ohromný chór, jenž vyplňoval každičký kousek prostoru. Zpívala i lady Keen, ač slova neznala. Tahle píseň nebyla obyčejná, ale byla zakořeněná hluboko do srdce každého obyvatele města. Tahle píseň svým textem však neoslavovala zabití draka, jak se na první pohled zdálo, ale když by jste se zaposlouchali, tak skrytý za slovy je pravý význam písně, který truchlí nad smrtí jakékoli bytosti na tomhle světě.

Jezdec dojel až k soše a pozvedl pochodeň do výše. Pomalu ji spustil ke slámě, až se ohnivé jazyky lačně dotýkaly sochy. Z ničeho nic se rozpřáhl a vrazil pochodeň do míst, kde měl mít drak srdce. Píseň umlkla. Všichni čekali, jestli se plameny rozhoří, nebo jezdec udělal chybu a oheň udusil. Bylo to jen pár okamžiků, ale všem to připadalo jako staletí, než vyšlehly plameny a všichni propukli v jásot. Mladík, jenž imitoval rytíře Valerena, zakroužil bojovně pěstí nad hlavou a odcválal zpět k radnici.

„Zabíjíte draky a při tom je neznáte!" přehlušil neznámý hlas všeobecné veselí. Lady Keen vystoupila z řad a zastavila se před plameny, které k ní natahovaly své spáry. „Nikdo z vás draka nikdy neviděl a i tak v nich vidíte jen zlo" pozvedla ruku a plameny se stáhly pryč, až uhasly úplně. Nikdo se neodvažoval promluvit nahlas, ale potichu se mezi lidmi šířilo slovo čarodějnice. „Jakým právem je takhle odsuzujete? Proč si myslíte, že jsou všichni draci stejní?" otočila se k nim čelem a přejížděla je mrazivým pohledem.

Ozvalo se množství vyděšených výkřiků, protože ohořelá sláma začala mizet. Tam, kde kdysi stála slaměná socha, teď stál živý rudohnědý drak, který shlížel shlížel na ty pod sebou. „Stůjte!" vykřikla lady Keen, aby předešla zbabělým úprkům z náměstí, „Nikdo vám neublíží! Jen poslouchejte." Rukou se láskyplně dotkla dračího hrudníku a klidnějším hlasem pokračovala: „Možná se vám zdá děsivý, ale tenhle drak v životě nezabil jediného člověka."

„Ty potvory žerou náš dobytek!" ozvalo se někde z davu a lady Keen cuklo v koutku, Derney odváděl dobrou práci. „Kdy naposledy někomu z vás drak sežral krávu nebo ovci?" zeptala se nevině, „kdo z vás mi může bez ostychu říct, že jeho dobytek je ohrožován draky?" odpovědí jí bylo ticho. „Správně, nenávist k drakům není vaše, ale vašich dávných předků. I ti se setkali jen s jedním z draků a okamžitě si mysleli, že je znají všechny. Je to stejné, jako kdybych byla okradena zlodějem z vašeho města a myslela si, že takový jste všichni. Líbilo by se vám to snad?"

„Jak můžeme vědět, jaké úmysly má tenhle drak? Co když je stejný, jako ten kterého zabil Valeren?" ozvalo se odjinud z davu. „Kdyby byl stejný, tak už jste spálení na prach." odvětila s posměšným úšklebkem lady Keen. „Draci mají různorodé povahy stejně jako lidé. Potkáte mezi nimi hlupáky, zloděje nebo vrahy, ale taky jedince, kteří vynikají chytrostí, dobromyslností a láskyplností." Dlaní přejela přes jemné šupiny na dračím čumáku. „Draci, kteří sužovali tyhle kraje, už dávno odešli a teď před vámi stojí drak, který nechce víc, než jen vám dokázat opak. Kdo z vás má tolik odvahy, aby se o tom přesvědčil? Kdo vykročí z řad, aby poznal pravdu?"

Všichni stáli bez hnutí. Nikomu se nechtělo přiblížit se k té šupinaté potvoře, ač je ta neznámá přesvědčovala o její krotkosti. Nakonec přece jen někdo udělal pár kroků vpřed. Mladý kejklíř, který dorazil do města teprve včera. „J-já to zkusím," vykoktal ze sebe, přestože měl očividně strach. Lady Keen k němu s úsměvem natáhla ruku a on do ní vložil tu svou. Drak sklonil hlavu níže a kejklířova ruka se dotkla dračího čela.

Následně přicupital i chlapec, který se velkýma očima vpíjel do draka. Chytnul kejklíře ze šaty a druhou ruku opatrně zvedl. Když se jeho prsty setkaly s šupinatou kůží, tak ucukl, ale vzápětí už měl na něm položenou celou dlaň. „On hřeje!" vypískl chlapec překvapeně a ovinul rukama dračí tlamu. Aernen na chvíli ztuhl a úkosem se podíval na lady Keen, ta ale dělala, jakoby si toho nevšimla, a s úsměvem pokynula ženě před sebou, ať se také přiblíží.

Draka postupně obklopil dav lidí a další a další se tlačili blíže, aby se mohli následně chlubit svou odvahou, že se dotkli živého draka. Po nějaké době to však očividně přestalo Aernena bavit a roztáhl křídla, což způsobilo, že lidé okolo něj se rychle rozestoupili a vyděšeně zírali, co má drak v plánu. „Vypadá to, že jste až moc nedočkaví," zasmála se zvonivě lady Keen, „musíte se k němu chovat jako k příteli, ne jako k věci. I když tak možná nevypadá, tak má také city." Vysloužila si další Aernenův nenávistný pohled. Bylo dobře, že lidé drakům nerozuměli, jinak by zachytili spoustu nevhodných slov, která visela nezvučně ve vzduchu.

Aernen byl znovu obklopen lidmi, ale tentokrát se k němu nechovali jako k nevšední kuriozitě, dalo by se i říct, že mu projevovali úctu. Lady Keen však neodehrála ještě celé divadlo.