Dračí bojovnice

XXI. kapitola

Naira ležela na zemi a ztěžka oddychovala. Bolelo ji celé tělo. Pramínky potu, které Derney nestihl osušit, jí stékaly po kůži. Už se takhle svíjela bolestí pár dní. Nevěděla jak dlouho, protože stále upadala do mdlob a probírala se jen aby o něco později znovu ztratila vědomí. Jedla a pila jen málo, i když se Derney snažil do ní dostat co nejvíce živin. Aernen ležel vedle ní a hlídal ji, ale pečoval oni v podstatě pouze Derney.

Když jí Aernen oznámil, že bude prožívat několik dní kruté bolesti, tak se mu vysmála, že víc jak ztráta její dračí rodiny to bolet nemůže. Teď už si tím nebyla tak jistá. Ale alespoň jí ta bolest k něčemu bude. Až vše odezní, tak jejich cesta bude o mnoho rychlejší. Derneyho ponese Aernen a ona poletí sama.

Byla bezměsíčná noc, když přes mlžný opar, který zahaloval Naiřinu mysl, pronikla ostrá bolest a z jejího hrdla se vydral nelidský křik. Cítila, jak se kůže na jejích zádech trhá. Jak teplá krev vytéká z jejího těla. Jak se kostra křídel rozpíná do šířky. A ona se nemůže nijak bránit. Prsty zaryla do hlíny, zaťala zuby a křik utlumila jen na sténání. Svět pro ni přestal existovat. Jediné, co zůstalo, byla trýznivá bolest, která jí sžírala záda. 

Kdysi se zapletla pod nohy medvědovi a bohužel nebyl zrovna v dobré náladě. Neměla s sebou své šavle a dost silně ji poranil, ale nakonec se jí povedlo vyváznout. Tehdy se však mohla alespoň bránit a věděla, co se děje. Teď mohla jen ležet v ponižující poloze a doufat, že to, co jí způsobuje tu nesnesitelnou agónii, brzy přestane.

Na tváři jí zatančily sluneční paprsky. Otevřela oči a zamrkala, aby si její oči přivykly na denní světlo. Chvíli se zmateně rozhlížela, než jí došlo, že tentokrát se neprobrala z dalšího bezvědomí ale z tvrdého spánku. Zvedla se do sedu a protáhla si zdřevěnělé paže. Něco ji však vyvádělo z rovnováhy. Otočila hlavu a koutkem oka pohlédla na své záda. V ten okamžik se její mysl plně probudila a vytrhla se ze snového oparu, který ji halil chvíli po procitnutí do reality.

Roztáhla svá bílá křídla do plné šířky a nemohla se nabažit jejich krásou. Jemně s nimi zamávala a potěšeně se usmála, když ucítila, jak se opírají do vzduchu. Vrávoravě se postavila, rozkročila se a rozpohybovala křídla. Po několika máchnutích se jí odlepily od země a ona se se smíchem povážlivě naklonila na stranu a spadla na zem. Při zvedání se podívala i kolem sebe a až teď si všimla, že se na ni Aernen dívá s dračím úsměvem.

„Vypadá to, že ti už je líp," zasmál se Derney sedící pod stromem hned vedle draka. Opékal nějkou drůbež a až teď při pohledu na ni si Naira uvědomila, jaký má vlastně hlad. Složila křídla (až na třetí pokus) a přešla k němu, jen aby strhla maso z roštu a polosyrové ho začala trhat zuby. Pohled jí sjel na zaraženou Derneyho tvář a vycenila na něj se zasyčením své špičáky. Probralo ji až dračí dloubnutí do boku, že se zakymácela a tak tak udržela rovnováhu. Ještě si nezvykla na svá křídla.

Zlostně se otočila k Aernenovi, ale když upřela zrak do jeho hlubokých klidných očí, tak strnula. Došlo jí, že její mysl právě kolísá na hraně racionálně uvažující bytosti a zvířete řídícího se instinkty. A ona si nebyla jistá, co z toho chce vlastně být. Obojí mělo své výhody a nevýhody. Jenže jestli chce jít s draky dál, tak musí mít jasnou mysl.

Zírala do jeho očích notnou chvíli, než vrátila nedopečené maso Derneymu a sedla si k němu.  „Nauč mě létat, jinak vám nebudu stačit," pronesla, aniž by se k Aernenovi otočila. Ten jen vyfoukl obláček páry a tvářil se, jako by ji neslyšel. Naira naprázdno polkla. Věděla, že nemá proč se chovat takhle protivně, ale prostě si nemohla pomoct. Zhluboka se nadechla, aby se přiměla k příjemnému tónu a s pohledem upřeným na Aernena pronesla: „Prosím."