XI. kapitola

34 3 1
                                    

Naira se vracela domů. Tam kde bylo místo pouze pro ni a draky. Vzpomínky jí zalétly zpět k Frenovi, což jí na tváři vytvořilo pobavený úšklebek.

Ve chvíli, kdy Frenova hlava dopadla na zem, odvrátila tvář a zabořila jí do ramene svého doprovodu. Ne proto, že se na to nemohla dívat, ale proto, aby si nikdo nevšiml spokojeného výrazu, který se jí dral na tvář. Konečně se Frena zbavila.

Před ním se tvářila, že ho miluje. Před ostatními měla masku opovržení a zklamání z toho, co udělal. Tvářila se jako ta největší chudinka, které byl přidělen jako partner vrah. Plazila se v slzách před Florencií a prosila za odpuštění, že ho sem přivedla. Hrála zoufalství a smutek. A proč? Proč to všechno dělala? Goebbelse mohla nechat zemřít na jed, který mu kdysi přimíchala do jídla a Frena podříznout v horách a odpustit si všechny tyhle přetvářky. Tak proč? Odpověď byla jednoduchá... Bavilo ji to.

Nevěděla proč, ale pokaždé, když někoho přelstila, cítila se spokojená. Milovala, když viděla tu agónii zoufalství a bezmoci v očích lidí, když se jim mohla vysmát do tváře, když se nad nima mohla tyčit jako bohyně smrti. Fren ji trochu okrádal o radost tím, že mu nestihla vysvětlit svůj plán, ale zahlédla ten okamžik těsně před smrtí, kdy si uvědomil, že záchrana nepřijde, a to jí to vynahrazovalo. Škoda, že mu nemohla říct, jak geniální bylo jeho propojení s rodem Beleffa. Rod, který byl známý tím, že jeho potomci často nacházeli zalíbení v krvi. V téhle části země byl rod Beleffa dost známý, aby vyvolal nedůvěřivost vůči Frenovi, ale ne tolik, aby někdo věděl, že Frenova spojitost s tímhle rodem je nesmyslná.

Z Frenovy smrti si popravdě nic nedělala, možná za ní byla i ráda. Byl to jen další mrtvý člověk, který zemřel její příčinou. Udělala i horší věci, aby někoho zabila a zařídila jim i horší smrti, než důstojné useknutí hlavy. Fren nebyl ani nijak vysoce postavený, aby si tohle zasloužil. Správně by měl být pouze oběšen.

Frenova smrt navíc měla důvod. Zapříčinil smrt Däischter. Každý, kdo měl na svědomí úmrtí některého z draků, by měl zemřít. Ať už to byl pouhý zloděj nebo samotný král. Prostě každý. K tomu všemu Naira mohla hledat v paměti jakkoliv dlouho, ale on se ani za smrt dračice neomluvil. Jednoduše předpokládal, že mu odpustila. A to se šeredně pletl.

Vlastně Frena nebyla ani moc škoda. Jak věděla z toho, co si o něm zjistila, byl to jeden z těch lidí, kteří na první pohled vypadají jako nějací důstojníci, ale doopravdy jsou jen zmetci s větší sumou peněz. On a jeho kamarádi, které zabila už v horách, většinu času vysedávali po hospodách, opíjeli se a nedivila by se, kdyby měli na svědomí i nějaké krádeže nebo vraždy. A on ani neměl rodinu, která by ho hledala nebo oplakávala.

Přes obličej jí přelétl stín, když si vzpomněla na podivný táhlý hrom, který se ozval nedlouho po Frenově smrti. Všichni to přikládali tomu, že duše vraha opustila tenhle svět, sestoupila do pekel a tohle je pouze ozvěna jeho úpění za věčného utrpení. Nebo něco podobného. Naira však měla pocit, že za tím bude něco jiného, i když ji nenapadalo, co by to mohlo být. Ten hrom jí však přišel blízký. Jako by ho znala.

Jak jí vířily myšlenky hlavou, tak to, že je blízko domovu, si uvědomila, až když byla skoro u něj. Něco se jí však nezdálo. Ihned se vrátila zpět do reality a snažila se pochopit, co je jinak. Ušla několik desítek kroků než si toho všimla. Všude byl klid. Až moc velký klid. Chůze se proměnila v běh, který stále zrychloval a zrychloval. K jeskyni doběhla tak, že sotva popadala dech. Když však nahlédla dovnitř, tak přestala dýchat úplně. Jeskyně totiž byla prázdná.

Postupně se jí dech znovu přerývaně vracel, ale její mysl byla na pokraji zhroucení. Jelikož jeskyně nikdy nebyla prázdná. Vždycky, když se vrátila, tak tu některý z draků na ni čekal. Pokaždé někdo zůstal, aby dal znamení, kdyby se něco dělo s jejich domovem. Ale teď byla jeskyně bez života.

Zavřela oči a zhluboka se několikrát nadechla. „Jen někam zaletěli.“ přesvědčovala sama sebe „Oni se zase vrátí. Je to jen prázdná jeskyně, proč se tak rozrušuješ? Však oni se vrátí.“ Nevěřila tomu. Musela se ale pokusit si to namluvit, jinak by se nejspíš zhroutila. Bude sama sobě lhát alespoň do té doby, než se smíří s tím, co se stalo. Znovu oči otevřela a znovu se podívala do prázdné jeskyně. Potlačila záchvat paniky, který se jí znovu snažil ovládnout a udělala krok dovnitř. Ačkoliv šla tiše, ozvěna jakoby naschvál její kroky odrážela od stěn a vracela k ní mnohonásobně hlasitější. Jako by se jí chtěla vysmát.

Naira došla k místu, kde všichni společně spávali a chtě nechtě se musela podívat na prázdná hnízda. Aniž by si pořádně uvědomovala, co dělá, vykročila tím směrem. Když stanula uprostřed hnízda patřícího Gelen, její klidná maska se zhroutila a ona se v hlasitých vzlycích, které otřásaly celým jejím tělem, schoulila do klubíčka a poddala se emocím. Proč ji tolik zasáhla prázdná jeskyně? Vždyť můžou být poblíž a za chvíli se vrátí. Protože ona věděla, že se nevrátí. Mohla si namlouvat, co chtěla, ale oni ji opustili. Teprve teď Naira pochopila, co je to samota.

Dračí bojovniceWhere stories live. Discover now