Už mě pomalu začínali pálit oči z toho neustálého koukání do počítače. Narovnala jsem se na židli, až mi zapraskalo v zádech. Povzdechla jsem si a podepřela si tvář sevřenou pěstí. Mělo mě napadnout, že se mi šéfová pokusí vymyslet nějakou práci, abych si volno moc dlouho neužívala. Nečekala jsem ale, že s tím přijde tak brzy.
Promnula jsem si unavené oči a zadívala se na obrazovku počítače, kde byla jedna z mnoha fotek čekající na správné zařazení. Střelila jsem rychlým pohledem na hodiny nad otevřenými dveřmi od kanceláře mé šéfky. Doufala jsem, že když se přesunu z práce domů, půjde mi to líp od ruky. Bohužel jsem se spletla a tak jsem se vrátila zpět do ateliérů. Ale ani tam mi práce nešla tak rychle jak jsem si myslela.
Z rozjímání mě vytrhlo vyzvánění mého telefonu. Vzala jsem ho do ruky a automaticky hovor přijala, když jsem rozpoznala fotku na displeji.
„Ahoj, co se děje?“ Dala jsem hovor na hlasitý odposlech, abych mohla dál pokračovat v zírání na počítač.
„To se musí vždycky něco stát, abych ti mohla zavolat?“ Zavrčela ublíženě Jade.
„Pokud vím tak voláš, jenom když se něco děje“ dobírala jsem si jí.
„To není pravda“ osočila se.
„Že ne?“ Uchechtla jsem se. „Dobře, tak proč teda voláš?“
„Už jsem málem zapomněla, jak zní tvůj hlas. Je to celá věčnost, co jsme se viděli naposledy.“ Zamračila jsem se na telefon na stole. Co to na mě zkoušela?
„Vždyť jsme se viděli před dvěma dny.“
Neochotně si povzdechla „Tak dobře. Volám, protože mi přišla pozvánka na svatbu Jennifer a Marka.“ Povytáhla jsem obočí.
„Koho?“ Nikoho toho jména jsem si nevybavovala.
„Nepamatuješ si na Jennifer? Chodila s námi na střední.“
„No ani ne.“ Ušklíbla jsem se, přestože mě nemohla vidět.
„Byla vysoká a strašně chytrá.“ Dala mi chvilku, abych zapátrala v paměti. „Už si na ni vzpomínáš?“ Většina našich spolužaček ze střední byla vyšších než já a ve všech předmětech excelovaly.
„Ne, protože jsi zrovna vyjmenovala půlku naší třídy.“
„Ty se vůbec nesnažíš.“ Postěžovala si.
„Proč mi tohle všechno říkáš?“ Už mě ta její hra přestávala bavit.
„Protože se se svým snoubencem seznámila přes seznamku.“ Zacvrlikala nadšeně.
„Jen to ne“ zamumlala jsem. Už jsem to všechno pochopila. Tenhle druh rozhovoru jsme spolu už párkrát vedli a nikdy to nedopadlo dobře.
„A tak mě napadlo, jestli si taky nechceš založit profil na seznamce. Třeba tam potkáš toho pravého.“ Chrlila ze sebe překotně, že jí skoro nebylo rozumět.
„No to určitě“ odfrkla jsem si. „Žádný profil si zakládat nebudu.“
„Aspoň by ses s někým seznámila. Vždyť jsi buď v práci, nebo doma.“ Zdálo se mi to nebo zněla jako moji rodiče? Většina rodinných oslav začínala právě podobnými větami.
„Ne“ odsekla jsem.
„Proč ne?“
„Protože ho už mám“ vyštěkla jsem popuzeně. Zavřela jsem na chvíli oči, abych se uklidnila. Neměla jsem jí nic říkat.
YOU ARE READING
Vždy to začíná přátelstvím H.C.
FanfictionNěkdo údajně kdysi řekl, že láska vždy začíná přátelstvím. Ale je to vůbec pravda? Co když si to někdo jenom vymyslel? A co když na tom může být přece jen něco pravdy? Tyto a další otázky si April pokládá od chvíle, kdy se seznámila s Henrym na natá...
