Vždy to začíná přátelstvím H.C.

8)

Jako vždy jsem se na cizí posteli nedokázala pořádně vyspat. Celou noc jsem se převalovala a nemohla zabrat, přestože jsem byla nevyspalá. S rezignovaným zavrčením jsem odkopala deku a vyskočila na nohy. Nemělo cenu, abych při čekání na zazvonění budíku zírala do stropu.

Přecházela jsem po pokoji a snažila se nějak zaměstnat. Zadívala jsem se z okna na pomalu probouzející se přírodu. Obdivně jsem vydechla. Pohledem jsem sklouzla ke stolku, na který jsem si předchozí večer odložila svou zrcadlovku. Začaly mě svrbět prsty nadšením. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem měla takovou chuť jít fotit.

Rychle, než hrozilo, že mě nadšení opustí, jsem se převlékla, napsala Rachel vzkaz a vyběhla z pokoje. Promnula jsem si únavný oči a zívla, zatímco jsem na chodbě čekala na výtah. Na chodbách vládlo děsivé ticho, z kterého mi naskakovala husí kůže.

Nad přemítáním o hororových scénkách z prázdných hotelů mě vytrhlo cinknutí výtah na mém patře a kovové dveře se tiše otevřely. Zůstala jsem zaraženě stát. Zírala jsem před sebe a snažila se nahodit všechny mozkový závity.

„Jedeš dolů?“ Promluvil Henry trochu hlubším hlasem a natáhl ruku, aby se dveře zase nezavřely. Zamrkala jsem a všimla si velkého bílo hnědého psa sedícího u jeho nohy. Potřásla jsem hlavou, přikývla a se sklopeným pohledem si stoupla vedle něj. O prsty se mi otřel studený psí čumák, jak si mě očichával. Neubránila jsem se úsměvu. „Jdeš fotit?“ Ukázal Henry na foťák pověšený kolem mého krku.

Znovu jsem přikývla. „Kam jdeš ty?“ Sjela jsem pohledem po jeho lehkém oblečení. Měl na sobě upnutý kalhoty, tmavou mikinu a čepici.

Pousmál se, podíval se na svého psa a na běžecké boty na nohou. „Běhat.“

„V týhle zimě?“ Vykulila jsem na něj oči.

„Je tam příjemně“ úsměv se mu ještě rozšířil. Výtah se s cinknutím zastavil a otevřely se dveře do útulné haly s dřevěnou podlahou a světlým nábytkem. Byli jsme ubytovaný v malém hotelu kousek od míst, kde bylo naplánované natáčení. To naštěstí pro mě znamenalo, že se pár metrů od hlavního vchodu nacházela krásná příroda.

Venku jsme se každý vydali svou cestou. Zhluboka jsem do plic vdechla čerstvý studený  vzduch, až jsem se zachvěla. Přitáhla jsem si mikinu blíž k tělu a rozhlédla se kolem, kudy bych mohla vyrazit.

Najednou si vedle mě Henry odkašlal. „Můžu se k tobě s Kalem přidat?“ Trhla jsem s sebou a otočila se k němu.

„Nechtěl si jít běhat?“ Zamračila jsem se na něj.

„To jsem původně chtěl, ale vypadá to, že dnes na to nebude ideální počasí“ kývl bradou k šedivým bouřkovým mrakům. Těch jsem si předtím nevšimla.

„Jestli tě nebude nudit pomalá procházka po okolí?“ Povytáhla jsem obočí.

„S tebou se člověk přece nikdy nenudí“ uculil se na mě a do tváří se mi nahrnula krev. Naštěstí už ke mně stál zády a zamířil s Kalem po boku k cestě vedoucí lesem. Rychle jsem ho dohnala a srovnala s ním krok.

„Nečekal jsem, že takhle brzo někoho potkám, natož tebe“ po očku se na mě podíval.

„Jo tak to jsme dva.“ Zamumlala jsem si pro sebe, ale Henry mě slyšel a zvedl nechápavě jedno obočí. „Nemohla jsem spát.“

„Máš často problémy se spaním?“

„Ne, jenom když…“ včas jsem se zarazila, abych neřekla moc. Proč ho to zajímalo? Pravdu jsem mu stejně říct nemohla. Co by si o mě pomyslel, kdybych mu řekla, že jsem kvůli stresu z předchozí práce nemohla několik měsíců pořádně spát? Že jsem přecitlivělá a špatně snažím stresový situace? Ne, bude lepší, když o mně nebude nic vědět.