Vždy to začíná přátelstvím H.C.

7)

Veselé Velikonoce 😄
~

Probudila jsem se s příšernou bolestí hlavy. Zamžourala jsem na mezeru mezi závěsy, kterou pronikalo do pokoje slabé světlo. Měla jsem pocit jako by se mi do očí zabodlo několik rozžhavených špendlíků. Potichu jsem zaúpěla, přetočila se na břicho a na hlavu si dala polštář. Proč jsem se včera tak opila? Hlavou mi najednou probleskla vzpomínka na předchozí den. Prudce jsem otevřela oči, až jsem toho zalitovala. Ignorovala jsem tepavou bolest v hlavě a posadila se.

Pane bože. Co jsem to udělala? Bezmyšlenkovitě jsem si přejela prsty po rtech. Měla jsem pocit jako bych na nich pořád cítila jeho horký dech. Zachvěla jsem se. Nelíbala jsem se s Henrym, že ne? Nebo ano? A já si to nepamatovala? Co když jsem tím naše křehké přátelství zničila?

Odhodila jsem ze sebe deku a pohledem se zastavila na svém oblečení. Měla jsem na sobě džíny a tričko z předchozího večera. Aspoň že jsem se před ním nesvlíkala. Povzdechla jsem si, sklouzla z postele a vypotácela se z pokoje. Pomalou kolébavou chůzí jsem původně chtěla dorazit do koupelny, ale zarazila jsem se v půlce pohybu. Do nosu mě udeřila nasládlá vůně, ze které se mi nepříjemně stáhnul žaludek. Pohledem jsem se zastavila na Henrym, sál v kuchyni zády ke mně a něco vařil. Zavřela jsem na chvíli oči a pevně stiskla zuby. Modlila jsem se, aby to všechno byl jenom zlý sen.

„Ty jsi tady spal?“ Zachraptěla jsem nakřáplým hlasem.

Polekaně se ke mně otočil a na rtech se mu usadil křivý úsměv. „Jak se cítíš? Jsi strašně bledá“ dlouhými kroky ke mně přešel a prohlédl si mě zblízka.

„Jenom mě trochu bolí hlava“ ušklíbla jsem se.

„Nechceš trochu vody?“ Vzal mě za loket a odvedl na gauč. Než jsem si stačila složit obličej do dlaní, už pokládal na malý stolek skleničku s vodou. Bylo mi tak trapně. To jsem se nemohla opít s někým jiným?

„Proč si tady zůstával? Vždyť jsi mohl jet domů“ očima jsem přejela po jeho zmačkaném oblečení a rozcuchaných vlasech. Záměrně jsem se vyhnula pohledu na jeho rty, přestože mě to stálo značný úsilí. Taky myslel na ten náš skoro polibek? Pamatoval si ho vůbec? Nebo to byl všechno jenom výplod mé fantazie?

„Nechtěl jsem tě tady nechávat samotnou, kdyby ti bylo špatně.“ Na krátkou chvíli se naše pohledy střetli. Jeho starostlivost mě pořád překvapovala.

Povzdechla jsem si. „Možná bych ve skříni našla nějakou pánskou košili, ale nevím, jestli ti bude.“

„S tím si nedělej starosti“ krátce mi stiskl ruku. „Převlíknu se, než půjdu do ateliérů. V autě mám nějaký věci na převlečení.“

Zděšeně jsem se k němu otočila. Že bych tím alkoholem zabila všechny zbývající mozkový buňky? „Dneska se natáčí?“

„Ne, jenom se svolala schůze štábu.“

„Na tu jsem úplně zapomněla.“ Promnula jsem si unaveně čelo. Jak mi to mohlo vypadnout z hlavy? Režisér se chtěl ujistit, že na dalším externím natáčení bude všechno probíhat v pořádku. Zřejmě si myslel, že touhle mimořádnou schůzí tomu může pomoct. „Kolik je vůbec hodin?“ Snažila jsem se zaostřit na hodiny na stěně, ale oči se mnou nespolupracovali.

Podíval se na hodinky na ruce. „Něco po sedmý.“

Stiskla jsem pevně víčka. „Sakra.“

„Co se děje?“

„Přijedu pozdě do práce“ zaúpěla jsem. Musela jsem se dostat do práce dřív než šéfová a dohnat práci z předchozího dne.

„Začíná to až od devíti a vždycky se ještě čeká na opozdilce.“