Zatracení v pravdě

XXXII

Doufám že se vám bude další díl líbit. Měl by být trochu akčnější...
Konec mých autorských keců a užijte si kapču ❤️

My demons - starset

Otočila jsem. Jsem jen přítěž! Bude jim líp beze mě. Nebudu přítěž! "Sbohem"

Rozběhla jsem se od nich pryč. Přerývavě jsem dýchala, po mých tvářích stékaly slzy.

Rychle jsem zastavila. Byla jsem sotva o deset metrů dál než byl Madox. Předemnou stali muži. Vypadali hodně nebezpečně.

Otočila jsem se, Madoxe jsem nezahlédla, ani Mayu. Nechali mě tady, nebo jsem uběhla víc než si myslím?  Bílé vlasy mi spadly do obličeje ale nezakryly mé špičaté uši. Mé oči měly sítě modrou barvu.
Plandavá látka zakryla mé těhotenské břicho.

Hleděli na mě, začali ke mně přistupovat a já začala couvat. "Kdo jste?" Neznělo to jako můj hlas.

Ten uprostřed nahodil děsivý úšklebek. "To bychom se měli spíš přát my, p-r-i-n-c-e-z-n-i-č-k-o-" Zatajila jsem dech, snažila jsem se uklidnit příval emocí ale nepovedlo se to. "- nebo mám spíš říkat zrůdo?" Otevřela jsem oči a jim vyskytl pohled na mé rudé očí.

Ikdyz jsem dnes ataku použila najednou jsem se cítila zase plná energii, ikdyz na boj jsem se necítila. Tři měsíce mě poznamenaly víc než dost, Stratila jsem svou sílu a navíc jsem musela dávat pozor na to malé.

Uslyšela jsem jak ostří meče proťalo vzduchu, instinktivně jsem uhnula a právě v čas. Začalo to. I ostatní se proti mě rozeběhli.

Schopnosti které máš už jako víla, tak ty se ti zlepší. A máš taky určité telepatické myšlenky.

Sedm na jednu. "Nesmí te ji zabít! " To zvaldnu, mám napřed.

Ostatní se drželi víc v zadu. Nejspíš si mysleli že to jeden z nich zvládne. Znovu se ohnal mečem ale zapomněl si krýt břicho a přesně v ten moment jsem ho do něj kopla. Upustil meč a chytl se za břicho v mírném předklonu. Využila jsem toho a kopla ho kolenem do obličeje až mu z nosu vytryskla krev. Skácel se k zemi a zůstal v bezvědomí ležet.

Neváhala jsem ani vteřinku a zvedla ze země meč. Břicho mi znepříjemňovalo pohyb ale jinak to ušlo. Cítila jsem se na jednou tak dobře, ten pocit nostalgie se mi rozléval po celé hrudi a poháněl mě při boji dál.
Oháněla jsem se mečem jako šílená, mé tělo jakoby samo vědělo co má dělat.

Prohnula jsem se v zádech a meč prolétl nademnou. Narovnala jsem se do své plné výšky a výpad oplatila. Setřela jsem si pot z čela, byla jsem daiva ale i tak jsem neměla sil na rozdávání.
Na malý moment se ode mě voják odročil tváři a když jsem zase prohlédla viděla jsem jeho tvář. Byla to neznamená tvář ale jakobych ji znala, vzbuzovala ve mě strach.

Začal bych rovnou játrami" na těle mi naskočila husí kůže. Madox ke mě přistoupil z druhé strany než byl stal doktor. "Co mám dělat?" Zeptal se. " Vníkni do jejího těla a dotkni se jater" řekl klidně. "Cože?!" Otočila jsem se na Nejvyššího. "Musíme najít tvou slabinu moje milá.. ale neboj se nejspíš to přežiješ"

Uslyšela jsem podivný hlas v hlavě, který musel patřit tomu muži. Vrací se mi vzpomínky? A potom další obrázek, a další. Po několika obrázcích jsem si brzo uvědomovala kdo to je. Jmenuje se Nejvyšší a týral mě, to Madox mě před ním zachránil. To bylo to nejdůležitější.
Jak se ale dostal jsem? Ledaže-
V ten moment využil protivník mé slabosti a vší silou otočil meč až mým zápěstím projela silná bolest. Meč mi vypadl na zem. Ostatní vojáci se ke mně nebezpečné přiblížila. Začala jsem couvat. Sáhla jsem si k opasku, žádný meč, žádná dýka. Jsem nahrána. Ucítila jsem na svém krku ostří meče, nebylo kam couvnout.
- to je halucinace.