Zatracení v pravdě

XXII

Užijte si téměř 2 600 slov!
Mám vás ráda a budu ráda za každou podporu!

(pohled Madoxe)

Zuřil jsem. Tak moc.

Zuřil jsem že jsem Biancu nechal samotnou. Zuřil jsme že jsem ji nechal na pozpas malému klukovi.
A zuřil jsem protože jsem ani jednoho z nich nemohl najít.

Stmívalo se a já měl nervy v kýblu. Byl jsem během udychaný a téměř jsem vyčerpanosti odmléval. Během dne se sice stalo něco divného, měl jsem najednou novou sílu a energii běžet dál ale nevedomoval jsem tomu větší pozornost.

Dýchal jsem ztěžka. Jednou rukou jsem se opřel o strom a snažil se popadnout stracený dech.

Když najednou jsem uslyšel tiché vzlyky.
Ohlédl jsem se a hledal jejich původ. Zároveň jsem byl nervózní...
Kdo to byl? Mohli to být oni?
Mám se jich bát nebo být rád že Biancu můžu zachránit?

Sakra.

Obešel jsem strom a uviděl Káje.
Okamžitě jsem se k němu rozběhl a bolestivě jej strhl za rameno. Byl jsem tak zoufalý a hamýžný. Myslel jsem jen a jen na ni.
Byla sluncem mého života. Každý můj den rozzářila. Zachránila mě od nich, milovala mé tajemné a prohnilé srdce které vychovali loupežníci.
Milovala mé i s mou povahou, milovala mé polibky a já jí stratil.

"Kde je!?" vyjel jsme na něj. Nebyl jsme zuřivý ale nervózní, netrpělivý.
Po tváři se mu začaly koulet slzy a nepravidelně dýchat, odškytávat. Přitáhl jsem si ho do obětí.

Poplácal jsem jej po zádech a doufal jsem že mu to pomůže. Nepatřím mezi nejtrpelivější jedince.
"Oni - oni.. zabili.." škytal a já mu nerozuměl slova. "Šššš.." konejšivě jsem jej pohladil po vlasech.

Odtáhl se odemě. Oči a tváře měl brekem rudé a vlhké. Z nosu mu tekla nudle kterou otřel stejně jako slzy do pláště.
Chápal jsme jeho slzy. Bianca pro mě byla ohromnou stratou a pro něj šokem. Chtělo se mi brečet. Biance se za posledních pár měsíců podařilo obměkčit mé srdce a vnést do něj světlo.

Touhu a lásku.

Káj Nevěděl co se děje, nevěděl že ona je vyvolená a proč po ni jdou. Nechápal nic. Bylo to pro jeho bezpečí. Je lepší že nic nevěděl.

Když Káj stabilizoval svůj dech a mou přítomností se výrazně uklidnil.

Jeho slova pro mě nebyla výhrou, ikdyz jsem na ně čekal. Ukázala mi další životní kapitolu, další boj, další zmatky. Jakobych toho už neměl dost.
"Unesli ji ti co zabili mé rodiče"
Peruánské království.

Rezignovaně jsem povolil svaly na nohou a sjel po kuře stromů na zem. Rukama jsem si zajel do vlasů a bolestivě za ně zatáhal.
Byl jsme ne zastak obyčejný kluk, kterému bylo pouhých dvacet sedm let, o dva míň než Biance. Životní zkušenosti jsem neměl téměř žádný a rozhodovat jsem se neuměl, loupežníci to dělali za mě, poprvé když mě k sobě vzali. Naučili mě jejich mravům, zvyklostem a to jak se mám chovat, chladně.
Za ta léta jsem si vybudoval postavení Nejvyššího právé ruky a neoblomné zdi kolem srdce. Bianca byla první žena a člověk které je vmžiku prolomil. Dívka kolem které se motaly mé myšlenky pořád.

Zase. Stál jsme před rozhodnutím. Co teď? Co mám dělat?...

Pohlédl jsem na Káje. Divál se na mě jako na spasitele a doufal v cokoliv.
Doufal, měl sny... Sny které já už dávno strátil nebo je nikdy ani neměl.
Na mých bylo bedrech bylo břímě které mi přichystal sám ďábel. Byla to další zkouška, další rozhodnutí o kterých jsem neměl ani tušení. Něco jako předehra před tím co se mělo stát.