Zatracení v pravdě

IX

Příštích několik Kapitol se budou v příběhu vystihovat násilné scény.

"vstávej" zařval někdo a já byla v cukuletu na nohou. U dveří stal stražný. "Na! za dvacet minut si pro tebe přijdou a doufám že už tě nevrátí " hodil mi do cely ani ne půlku krajíce. A pak s velkou radostí zmizel. Když jsme se rozkoukala zjistila jsem že už je ráno. Tak takovéhle překvapení jsme teda hned po ránu nečekala.

Díky Madoxovu včerejšímu krajíci jsem nemelá hlad ale i tak jsme musela kus chleba sníst aby to nebylo nápadné.
Cítila jsem v sobě obrovskou energii, mé smysly byly zásobené a já vše vnímala detailněji.

To bude zase den

Možná měl přeci jen Nejvyšší pravdu a já jsme přeci jen výjimečná. Musim to z něj vytáhnout a zjistit co nejvíce jde...
Z myšlenek mě vrhne hlas jiného strážného.
"Je čas... Pán to bere jako zkoušku tvé loajality takže neutikej a následuj mě" Tenhle strážný byl už příjemnější a dalo se s ním normálně komunikovat.

"Dobře" přikývla jsem. Jakmile otevřel starší strážný celu viditelně se strachy napjal.  O to víc jsem věděla že mu nesmím ublížit.
Následovala jsem ho spletitými chodbami a snažila se ze všech sil zorientovat.
Dovedl mě před jedny dveře, ty otevřel a štouchnul mě tam a hned za mnou zase zavřel. Místnost byla špinavá a na druhé straně bylo okno a za ním místnost. Uprostřed místnosti bylo lehátko a pár metrů od něj ještě elektrické křeslo.
V jednom rohu místnosti stal stolek s různým vybavením, injekce, nůž, kleště... A co se nevešlo na stůl leželo na zemi nebo v místnosti za sklem.

Po zádech mi přejel mráz a naskočila mi husí kůže. Mučírna. Projelo mi hlavou. Do čeho jsi se to zase namočila Bianco. Uklidňovala jsem se tím že při nejhorším použiju svou moc a uteču, to že nevím jak se používá to už je věc druhá.

Druhé dveře zaskřípaly a dovnitř místnosti vešel Nejvýšší spolu s Madoxem, a strážným v bílém plášti. Nasucho jsem polkla.
"OH má milá donesl ti strážný chleba" optal se a já přikývla. Opatrně jsem se podívala na Madoxe, měl chladný výraz a o očí by mi ani nezavadil.

"Tak asi začneme den je krátký" ozval se pisklavý hlas doktora. Cože?! Celý den?!

Nejvyšší si všimnul mého ustrašeného pohledu. "Neboj se moje milá tvé schopnosti to zvládnou" uklidňoval mě ale mě to vůbec neuklidnovalo. Zvládne to ale má duše?

"Pojď" natáhl ke mě ruku a čekal že k němu přijdu. Místo toho jsem ale začala vrtět hlavou a couvat do zádu. Nejvyšší stále čekal ale když viděl že nespolupracuju poslal ke mně Madoxe. Já jsem se otočila a s řevem doběhla na druhý konec místní, k dveřím kterými jsem přišla, začala jsem na ně bušit. To už mě ale chytly Madoxovy pevné paže, kdyby to byl někdo jiný začala bych se bránit ale já nechci Madoxovi ublížit, je mou Achillovou patou.

Alespoň na oko jsem do něj bušila a snažila se vyprostit z jeho sevření. Posadil mě na lehátko jak přikázal Nejvyšší a doktor mi připoutal ruce i nohy. Kruci!
"Pusťte mě!" Řvala jsem a házela sebou. Nejvyšší mě ignoroval a přikázal ať mi doktor píchne do těla první látku.

I přes mé naříkání mi ji stejně píchl. Tělo mi polilo horké a kůže mě začala pálet. Hlava mi třeštila a začínala jsem vidět rozmazaně.
Nohy se mi klepaly jakoby mi měly každou chvíli upadnout.

Podívala jsem se na doktora ten něco zapisoval do papíru. Nejvyšší mě zase pozoroval a Madox ten se na mě s ledovým výrazem díval.

Nezbývalo mi nic jiného než čekat až bolest ustoupí. Zdálo se mi to jako hodiny co bolest pretvávala. Jenom jsem tam ležela, po tváři mi stékaly slzy a nikdo s přítomných mi nepomohl.

Když bolest konečně přešla a já se mohla normálně nadechnout. Píchli mi další injekci, a pak další. S každou to bylo horší. Plíce jsem měla jako v ohni.. nejhorší bylo že mé schopnosti mi zemřít nedovolí, a ukončit tím tak mé trapení. Mohu tady klidně na několik lét pobývat.

Injekce byly stále horší. Necítila jsem nohy ani ruce. Několikrát jsem omdlévala nebo mé tělo polila hrozná zima ale já se potila.
"Pro-sím" šeptala jsem a doufala že mě někdo poslechne.

Bolest z poslední injekce přestala překvapivě brzo. Měla jsem chvíli času na to nabrat alespoň trochu energie. "Můžete už mi něco říct!?" Řekla jsem naštvaně.

Doktor zvedl oči od papíru a podíval se na Nejvyššího, ten přikývl. Tak se doktor nadechnul a začal. "Začal bych asi tím že jsi přežila mnoho nebezpečných látek bez úhony, tak i ty které by člověka zabily okamžitě.

"Řekněte mi víc" Naléhala jsem na něj a doufala že mi někdo z nich odpoví.

"Dozvíš se to má milá ale musíš spolupracovat" Zase ten klidný hlas, Bože já ho tak nenávidím.

"Prosím vás..." Žadonila jsem.

"Ne.. to je mé poslední slovo" Otočí se opět vyjde dveřmi kterými přišel. Ještě před tím než zmizí zavolá ještě. "Madoxi odveď ji a pak se za mnou stav" a pak zmizel a doktor ho následoval.

Madox ke mne přišel, mlčky mě odpoutal, chytl mě za rameno a stáhl z křesla. Nohy mi vypověděly služby a já se hlavou bouchala do lehátka. "Promiň" šeptnul a pomohl mi na nohy, na těch jsem se ale neudržela. Podkop mi nohy a vzal si mě do náruče.

"Ne" šeptla jsem a snažila se ho od sebe muší silou odstrčit. Na kamenné tváři mu pobaveně zacukaly koutky a mě vlastně taky.

Otevřel dveře se mnou v náručí a odnesl mě až k mé celé. Venku už byla tma. Odemnkunl, a položil mě na postel a zakryl tenkou dekou. "Děkuju" zašeptala jsem.
A on po chvíli odešel.

Byla jsem hrozně slabá tím že mé tělo ještě bojovalo s jedy. S nohama ani rukama jsem nemohla pohnout. Těžká víčka mi spadla a svět se ponořil do tmy vzorců a barev.

***

"Ááaaa" zařvala jsem a probudila se ze snu. Bylo to hrozné, celé naše království bylo v plamenech a já nemohla utéct, točila jsem se stále v kruhu a nevěděla co dělat.

V zámku zarachoti o klíč. Podívala jsem se s nadšením timtéž směrem, a zase posmutněla byl to nějaký mladý strážny.
"Říkal jsem si že budeš mít hlad tak jsem ti přinesl nějaké jídlo" A podal mi kus krajíce chleba, do kterého jsem se hned pustila.

"Ty ze mě nemáš strach?" Uchechtla jsem se a podívala se na něj. Jen zakýval hlavou. "Nemyslím si že bych se tě měl bát, vypadáš milé" Jen z legrace jsem mu ukázala tesáky.

"Pěkný" pochválil mi je na oko znalecký.
"Už budu muset jít" promluvil sklesle a vyšel z cely a zamknul ji. "Ahoj" zakýval a odešel.

Hned na to se do cely vřítil Madox. Odemknul a sednul si ke mně na postel. "Co ti chtěl?" Ptal se nedůvěřivě. "To jsi to neslyšel?" Optala jsem se. "Ne nemám nemám takové smysly jako ty" řekl uraženě, jen jsem nad tím protočila očima.

"Dám mi jídlo a řekl že jsem milá" pousmála jsem se. "Cože?!" Křikl žárlivé. "Nekřič tak a vyčistí si uši." Koukla jsem na něj. ".. teď k věci co ti řekl nejvýšší"

Smrtelné vážně se na mě podíval, i po tmě jsem viděla že se mu z obličeje vytratila všechna barva. Chytnul mě za ruce a zmáčknul je. "Bi musíš mi věřit.." přikývla jsem. ".. on..mi řekl... Že.."

Napínavé...

~ čarodějka