Zatracení v pravdě

XIII

Doktor si vše zapisoval. Mé tělo vypovědělo službu a já nebyla schopná slova. Madoxovi to štrotovalo v hlavě, snažil se něco vymyslet. Nejspíš na to přišel protože se rozešel směrem k Nejvyššímu, po cestě zavadil o křeslo o které si ošklivě pořezal celou pravou ruku. "Sakra!" Zakřičel.

"Madoxi, madoxi.. kvůli tobě už nebudeme moct pokračovat, dej si tu ruku do kupy ať to mužem dodělat zítra ale ještě předtím ji odnes do její celý, ale myslím že jsem našel její slabinu" pousmál se. "Dobře" Madox se pokusil o úsměv, ale nepodařilo se mu to protože měl obličej skřivený v bolestivé grimase. Bylo mi ho moc líto, udělal si to kvůli mě.

Chytil mě, bolestivě sykl, po tváři mu stekla slza, muselo ho to hodně bolet. Zvednul mě, a donesl mě až do mé celý. Položil mě na postel ale já jej zastavila.
"Proč jsi to udělal?" Zašeptala jsem.
"Proto" otočil se a políbil mě, polibek jsem mu vášnivě opětovala.

"Co myslel tím že se můžu lidem dostat do hlavy?" Zeptala jsem se ho potom. "Asi je můžeš zmanipulovat dělá to tak i Nejvyšší.." uvažoval nahlas. "I na tebe?" Zeptala jsem se ze strachu že by byl pod jeho mocí.

"Ne, dokážu mu v tom zabránit.. on si myslí že mě ovládá ale já to jen hraju" zašeptal.
"Ty máš taky nějakou schopnost?" Zeptala jsme se překvapeně.
"Myslím si že ano, mám velkou sílu a silnou mysl.. ale teď už dost o mě, zkus se mi dostat do hlavy a donutit mě k něčemu.. z přímá se mi zahled do očí a pak už to nějak udělej"

"Dobře" podívala jsem se na něj. Skrz jeho vzorničky jsem se dostala do jeho hlavy. Naprázdno jsem otevřela pusu. "Dej mi pusu na tvář" ale nevydala jsem jedinou hlásku a potom jsem si před očima představila jak to dělá...
Za moment mi dal pusu na tvář. Zamrkal.

"Tak co? Jaké to bylo?" Zeptala jsem se plná nedočkavosti. "Slyšel jsem tvůj hlas a něco mě nutilo to udělát a tak jsme to musel udělat.. sice bych to byl že svou schopností chopen odrazit ale nezkoušel jsem to"

"Aha" odpověděla jsem nepřítomně protože už jsem nad něčím přemýšlela.
....... Je to nemožné ale zkusím to.

"Podej mi tvou pravou ruku" na nic se neptal a podal mi ji. Položila jsem prsty na jeho ránu. Začala jsem se naplno soustředit.
V hlavě jsem si představovala jak se rána hojí a nezbyde po ní ani jizva a potom jsem to opět řekla v duši "zahoj se" otevřela jsem oči.

Podívala jsem se hned na Madoxovu ruku.
"Děkuji ti.. jsi tak silná Bianco, tak moc tě miluju" naklonil se a políbil mě. Dokázala jsem to, na jeho ruce nebyla ani zmínka po jeho zranění.

Odtáhla jsme se. "Taky tě ...miluju" byl to pro mě tak šťastný okamžik, cítila jsem jakoby mé srdce konečně dostalo to co potřebuje. "Bi.. máš rudé očí, možná se ataka nespustí jen když jsi v ohrožení ale i když cítíš jiné emoce" pousmála jsem se když mi došlo jaké emoce tím myslel.

"Už budu muset jít.. díky moc za tu ruku" usmál se a odešel s cely a zamknul ji.
"Pro tebe cokoliv" zašeptala jsem takže to nemohl slyšet.

Z nových pocitu jsem měla strach, je to úplně nové a navíc jsem si vzpomněla na to co mi řekla maminka.. nechtěla jsem aby se mi to stalo a já zase osiřela, nechtěla jsem být pořád sama, potřebovala jsem někoho kdo mě má rád a ochrání mě, i když to nepotřebuju.

Madox a Michal se téhož dne dne ještě objevili aby mi donesli něco k snědku.

O měsíc později:

Nic se nezměnilo. S Michalem jsem se stala dobrá kamarádka říkám mu téměř vše.
Do Madoxe jsem se bezhlavě zamilovala, a dělá mi problém předevšemi předstírat že ho nenávidím.

Jen né všechno je zalité sluncem. Den ode dne jsou testy krutější a krvavější. Den klidu mi nedají, jsem tak oslabená že nemůžu chodit, skoro ani mluvit a síly na obranu už mi dávno došly. Madox ke mně chodí častěji i když stěží, nemůže se na mě tak dívat, tak moc by mi chtěl pomoct ale nemůže Nejvyšší by ho zabil.

Přestala jsem vnímat čas, nevím jak dlouho tady už jsem, možná měsíc, možná rok... Kdo ví. I má mysly už začíná šílet, mě i Madoxovi je jasné že už to dlouho nevydržím...

"Je čas vstávat" otevřela jsem oči a pohlédla na stále usměvavou Michalovu tvář. Snažil se dělat že mě trápení nevidí, ale v duši ho to klidným nenechávalo.

Vešel ke mně do cely a hned za ním Madox. Michal se mě chystal už zvednout ale Madox ho zastavil. "Já sám" Michal jen přikývl a odstoupil ode mě. Chytil mě pod nohami a jako peříčko mě zvednul. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a opět zavřela oči.

Na několik minut jsem usnula protože mě probudilo jak mi bolestivě klaply na rukou pouta. Já stala? Překvapivě jsem otevřela oči , rozhlédla jsem se po místnosti byla jiná než kde jsem byla vždy. Při pohledu pod mé nohy jsem málem omdlela, bylo tam nachystané dřevo a všude, stěna i zem byla pokrytá černými sazemi. To ne, ne!

V místnosti se něco mihlo a já poznala Madoxovu siluetu a siluetu nejvyššího.
Nevím jestli už tam stáli nebo přišli, nebo jestli to náhodou není jen výplod mé fantasie.

"Začneme" přistoupil blíž ke mně. Madox stál nepřítomně několik kroků za ním a nad něčím prymyšlel. Nejvyšší udělal pohled ruky a za několik vteřin se dřevo pod mýma nohama rozhořelo. Nezmohla jsem se ani na slovo. Ale v hlavě jich byla spousta.

... Madoxi už nedokáži bojovat, pochop že chci ukončit své trápení.. je to ode mě sobecké ale nedokážu už takhle žít a ty sám by ses nedokázal dívat na trosku které šplouchá na maják.. bude to tak lepší, milujuťe..

Přála jsem si to aby to slyšel ale jak by mohl? Zavřela jsem oči a čekala na smrt.
Nejdřív se nic nedělo ale potom jsem na nohách ucítila teplo které se začalo měnit v bolest a pálení. Pálení stoupalo až k mé hrudi, cítila jsem jak mě plameny simraji po tváři.

co to tady tam smrtí? Otevřela jsem oči a při pohledu na své tělo, ani mě to nepřekvapilo. To já, škvaří to mé tělo zažíva, zvedla jsem pohled k Madoxovi, Nejvyšší se zrovna nedíval. Madox měl slzy na krajíčku. Otevřela jsem půdu a bezhlasně řekla "mi-lu-ju-tě" doufala jsem že mi rozuměl.
Zavřela jsem oči a čekala na smrt.

Teplo se vytratilo a místo něj nastoupila zima. Někdo mě polil vodou. "Zešílel ste pane?! Potřebujeme ji živou, s škvarkem v boji bojovat nemůžeme" jako z mlhy jsem slyšela Madoxův hlas.

"Áá děkuji ti jen jsem se zamyslel a úplně na ni zapomněl" po místnosti se rozezněl jeho smích.

Já asi taky zapomenu že jeho vaz není větvička na kterou omylem, šlápnu.

Nová, trošku drsnější kapitola... Snad se líbí nezapomeňte na ⭐ a nějaký hezký komentář... Stále platí že tam můžete psát otázky do dalších dílů a na postavy nebo mě samotnou

~ čarodějka